Podpořte nás

 

paypal-platba

_

Podporujeme

Diskriminace

 banner-justyna-140x60px
proud-175x55

kaminky02Asi nemá cenu se na tomhle místě šířit o důvodech, proč tuto stať nepříliš valné kvality píšu. Asi ve 14 letech jsem začal chápat pojem „homosexualita" a dobře si uvědomil, že až nějak moc nápadně sedí na mě.

Nikdy mi to nevadilo, ten fakt jsem přijal doslova během několika minut – ani sám nevím, čím to bylo. Každopádně až do 17 let jsem neměl ani trochu myšlenky na to, že bych se svěřil kamarádům nebo nedejbože rodičům.

Na začátku druháku jsem ale už nebyl schopen komunikovat s lidmi okolo sebe. Neustále jsem se bál, že se prokecnu. Veškeré debaty kluků se točily kolem holek a fotbalu. Ani k jednomu nemám co říct. Stále víc a víc jsem kamarádil s holkami, které mi začaly důvěřovat a rozebírat se mnou své vztahy, trápení, ale i normální záležitosti každodenního života.

Jednou jsme se bavili o formálním vztahu mezi mužem a ženou (co jsem k tomu měl sakra říct?). Vtom se mě jedna kámoška zeptala, jestli s někým chodím. Popravdě jsem odpověděl, že ne. Zeptala se, jestli se mi nějaká holka líbí. Stejná odpověď. A do třetice se otázala, asi v žertu, jestli jsem na kluky. Sper to čert, povídám si. „Ano, jsem." Nic. Chvíle ticha. „Fakt?" „Jo." A tím se to odbylo. Naprosto hladce, bez poznámek, problémů. Pověřil jsem celý ten ztichlý sabat, aby to nějak decentně rozšířil po třídě, což trvalo asi týden (musím dodat, že slečny se toho zhostily s náramným gustem).

Uběhl asi rok, během kterého jsem si sem tam vyslechl nějakou tu poznámku, vtípek. Jednou se mi dokonce povedlo se chytit s češtinářkou o Verlainovi a Rimbaudovi, ale když o někom řeknete, že je „učitelka", jde o diagnózu popisující menší intelektuální bystrost, tak se nic neprovalilo. Ale asi za týden vyslechla jiná profesorka můj dosti jednoznačný telefonický hovor a koukala dost vyjukaně. Za dalších pár týdnů jsem se zase rafl s tělocvikářem, protože se moc nelíbilo, když na mě volal „buzerantíku" a tvářil se jako největší machr pod sluncem a jak má nade mnou navrch. Co jsem měl dělat, než ho tak trochu uzemnit? A tímto se to rozneslo po celé škole. Dost se mi tím ulevilo, nemuset se skrývat je fajn. Teď už se jen dokopat k dokončení celé akce.

Třídní schůzky se blížily a mě jímala hrůza, co všechno by mohlo padnout. Rozhodl jsem se přiznat i doma. Ale jen tak přijít a vyhrknout „Mami, jsem gay" mi nepřišlo moc bezpečné (ani pro rodiče, ani pro mě). Rozhodl jsem se pro rafinovanější cestu. Chodil jsem jak tělo bez duše, nemluvil, nejedl, zkrátka hromádka neštěstí. A dost mi to ochotnické číslo vyšlo, mamka zabrala.

Ten večer se to odehrálo asi takhle:

„Co tě trápí?"

„Jednou ti to řeknu."

„Zamiloval ses."

„Ne"

„Musíš se ženit."

„To právě ne."

„Našel sis děvče!"

„Ne."

„Našel sis chlapce"

„Přihořívá." V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, absolutní tma před očima.

Ale mamka neřekla nic než že jestli je to všechno, tak o nic nejde, že mě má pořád ráda a začala vyprávět židovské vtipy. Mně nešlo potlačit záchvat smíchu, tak jsem jen pověřil mamku, aby s realitou seznámila otce. Ten prohlásil něco ve smyslu, že už ho to napadlo.

Jsem rád, že mám tak chápavé rodiče...