Podpořte nás

 

paypal-platba

_

Podporujeme

Diskriminace

 banner-justyna-140x60px
proud-175x55

kaminky01Ahoj, jmenuji se Jirka, je mi 16 let a toto je můj kamínek. Ona osudová síla, jež rozhodla o mojí orientaci měla asi zvrácený smysl pro humor, neboť bydlím na malé vesnici, jejíž obyvatelstvo zastává středověké názory a pocházím ze silně věřící rodiny. Ale začněme od začátku...

Podezření, že jsem gay, jsem měl už od páté třídy, ale nikdy jsem tomu nedával velkou váhu a přesvědčoval jsem se, že to není pravda. Byl jsem vychován v poměrně homofobním duchu a nechtěl jsem si připustit, že zrovna já bych měl být teplej. Ale nešlo to ignorovat do nekonečna. Přišel jsem na gympl, získal jsem přístup k internetu a začal jsem zjišťovat, že být gay je normální a není na tom nic špatného. Ale stejně jsem s tím pořád bojoval. Na internetu se může psát cokoliv, ale to nezmění postoj mého okolí k homosexualitě. Trpěl jsem iracionálním strachem, že by to na mě někdo mohl poznat. Skoro dva roky jsem se neustále deptal myšlenkami, že „to praskne" a všichni mě odvrhnou, budou se na mě dívat skrz prsty... Ještě musím dodat, že jsem nikdy neměl moc přátel a každý člověk, který se se mnou bavil mi byl vzácný. Představa, že ztratím i tyhle lidi byla o to horší.

Přišli jsme do tercie, začal nový školní rok, bylo mi 13 a něco se ve mě zlomilo. Pořád jsem se sice bál reakcí ostatních, ale cítil jsem potřebu to někomu říct. Měl jsem čtyři přátele. Byli jsme taková menší parta a všechny jsem měl moc rád a věřil jim. Jednalo se o dvě holky a dva kluky (následující jména neodpovídají skutečnosti). První, komu jsme to řekl, byla Jana. Byl druhý týden v lednu a napsal jsem jí to v SMSce. Odpovědí mi bylo, že si to už nějaký čas myslela a že je to super, protože si teď spolu můžeme povídat o klucích apod., což mi trochu zvedlo sebevědomí. Plánoval jsem, že to řeknu ještě Michalovi a Honzovi a to bude všechno. Nechtěl jsem, aby to o mě věděl někdo jiný. Ovšem kluky jsem trošku přecenil a svým chováním mi dost zkřížili plány. Sdělil jsem jim to přes ICQ, oba byli online a dozvěděli se to zároveň. Řekli, že to nevadí a že pro ně budu pořád kamarád. Ale když jsem pak přišel do školy, tihle dva dělali, že neexistuju. To mě sice mrzelo, ale že se to může stát, s tím jsem počítal. Ovšem už jsem nečekal, že začnou chodit po celé škole a říkat to každému na potkání. Dost mě to psychicky ničilo, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Nakonec jsem se rozhodl, že řeknu pravdu celé třídě, aby se nešířily drby a pomluvy. Znáte to – tenhle si přidá tohle, tamten si přidá další a za týden by se vykládalo, že jsem pedofilní zoofil, co znásilňuje malý želvičky... Vzhledem k tomu, že jsem kromě mých čtyř přátel nikoho bližšího ve třídě neměl, reakce byly poměrně neutrální. Pokud to někomu vadilo, tak mi to stejně neřekl. Ale Michal a Honza pořád neměli dost. Začali mě pomlouvat na internetových fórech, kam jsem často chodil a vrcholem všeho bylo, když volali k nám domů s tím, že to řeknou rodičům. To mělo za následek moje nervové zhroucení a pokus o sebevrařdu. Od té doby se u mě začaly vyskytovat deprese. I když jsem měl oporu v holkách, stejně jsem ztratil veškerou jistotu, kterou jsem postupem času nabyl a moje orientace se pro mě stala velkým problémem. Udělal jsem chybu, že jsem vyšel na světlo tak brzo, ale už se to nedalo vrátit.

Ani rodiče mi moc nepomohli. Mamce jsem se svěřil asi tři měsíce po téhle události. Opět nevím, proč jsem to udělal. Možná byly erupce na Slunci nebo se jednalo o chvilkové zatmění mozku, ale i po zkušenosti se spolužáky jsem cítil potřebu říct jí to. Chtěla po mě ten večer najít na internetu obrázky její oblíbené skupiny, kterou poslouchala v mládí. Když jsme něco našli, tak se mě ptala, jestli poznám, který se jí nejvíc líbí. Poznal jsem to a na otázku „Jak to víš?" jsem poměrně nelogicky a nečekaně odpověděl „No mami, víš, já jsem na kluky". Ze začátku si myslela, že si z ní dělám legraci, ale když jsem ji ujistil, že to myslím vážně, poměrně zbledla. Napřed začala říkat, že je to příšerná ostuda a jestli se to někdo dozví, budeme se muset odstěhovat. Pak se to změnilo v úvahy o tom, jak budu mít zničený život a nedlouho na to začala hysterčit, že jsem moc mladej abych takovým věcem rozuměl, že se to změní a že se o tom se mnou nehodlá bavit, dokud nedospěju a tato „fáze" neskončí. S těmito slovy práskla dveřmi a už jsme o tom nemluvili...

Moje depresivní stavy se začaly ještě víc zhoršovat. Půl roku jsem prožil v depresi a bylo toho čím dál víc. Jednoho dne někdy v listopadu jsem se příšerně pohádal s otcem. To se u nás děje poměrně často, ale tentokrát toho na mě bylo už příliš a následující den ve škole mi ruply nervy. Napřed jsem chytl hysterický záchvat pláče, pak vzteku a následně jsem se sesypal. Moje třídní věděla o mých problémech a zachovala se naprosto skvěle. Zařídila si volno a odvezla mě na psychiatrii. Cestou tam mě ještě vzala k obvoďačce, aby mi dala něco na uklidnění. A právě tahle zastávka se nakonec stala osudovou pro další důležitou fázi mého coming outu - (bohužel nedobrovolné) oznámení otci. Potom, co jsem se vrátil domů jsem totiž zjistil, že bratr, který chodí na stejnou školu jako já, tu scénu ráno ve škole viděl a informoval o tom mamku. Ta volala právě mojí obvoďačce co se vůbec stalo a paní doktorka se samozřejmě musela angažovat a podělit o svůj „úžasný" nápad konzultovat moje problémy s otcem. Čímž moji máti přesvědčila, aby otci řekla o mojí orientaci. Ten se dle očekávání zachoval dost homofonně. Tvrdil mi, že to je blbost, že jsem si to všechno vymyslel abych ho naštval, že jeho syn nemůže být teplej atd. Nakonec se mě zeptal: „Jak to můžeš vědět, když jsi nikdy neměl nic se ženskou?" Já mu na to odpověděl: „Tati, tys taky nikdy neměl nic s klukem a víš, že seš hetero" Na to už nic neřekl. Odešel z místnosti a dva týdny jsme spolu nepromluvili ani slovo. Téma homosexualita se u nás na nějakou dobu stalo tabu.

V lednu následujícího roku jsem byl donucen vyhledat odbornou péči psychiatra a psychologa. Začal jsem brát antidepresiva, chodím na terapie a dnes už je to o mnoho lepší. Od toho večera, kdy se to dozvěděl můj otec, se mamka staví k mojí orientaci o hodně lépe. Měla skoro 9 měsíců „náskok" před otcem, aby si to nechala projít hlavou a nějak se s tím smířila. Dneska to ví už déle než dva a půl roku. Nedá se říct, že by z mojí orientace byla nadšená, ale pochopila, že to nezmění a chová se ke mně hezky. Dokonce se spolu občas už i bavíme o klucích. Ale pořád na ní vidím, že ji to trápí a že se za mě stydí. S otcem je to horší. Ani po dvou letech se s tím nesmířil, ale už mi přestal nadávat do buzerantů a poslední dobou se to taky zlepšuje. Co se týče spolužáků, už je to taky v pořádku. Celá třída si na to zvykla, Michal a Honza už dali dávno pokoj a moje orientace není pro nikoho problém.

Jediný člověk, pro kterého to problém byl, jsem byl já sám. Kdybych byl hetero, nic z předcházejícího by se nestalo a nemusel bych se teď ládovat antidepresivy. Taky jsem se vždycky cítil hrozně opuštěný, protože jsem neznal nikoho jako já. To vedlo k tomu, že jsem se se svoji orientací vyrovnával ještě déle, než mnozí z lidí, kterým jsem to neuváženě řekl. Můj coming out skončil po pěti letech díky klukům z GaTe. Začal jsem chodit na jejich setkání a to mi moc pomohlo v uvědomění si, že nejsem sám a že někam patřím. Díky tomu jsem se se svojí orientací vyrovnal úplně. Teď už jenom doufám, že to někdy plně akceptují i rodiče a že se dám psychicky do pořádku...

Tímto bych chtěl velice poděkovat paní prof. Markové za pomoc, kterou mi poskytla v těžkých chvílích ve škole a klukům z GaTe za to, co dělají pro ostatní.