20140417-17.29-2Ve čtvrtek 17.4 jsem se probudil do krásného slunečního dne. Se sbalenými věcmi jsem vyšel z baráku na zastávku autobusu. Zamrazilo mě. Foukal ledový vítr. Plný očekávání jsem sedl do autobusu a zamířil do Brna.

Kolem půl jedenácté jsem už byl na místě srazu. Byla tam skupinka borců s krosnami. Opatrně jsem se zeptal, jestli jsou z gejtu. Byli. Říkal jsem si tak v mysli: „skvělé, a víkend může začít". Po dvaceti minutách čekání na jednoho opozdilce jsme se přesunuli na vlak. Zabrali jsme několik kupé. Rozjeli jsme se do neznáma. Až do poslední chvíle nám Míra zatajoval, kam jedeme.

Vystoupili jsme v Borové u Poličky. Bylo tam krásně. Lehli jsme si do trávy u stanice. Čekali jsme na Pražáky, kteří přijeli o hodinu později. Přijeli. Na místě už byl i zbytek organizátorů. Víkendovka se mohla dostat do plného proudu aktivit. Přesunuli jsme se na nedalekou louku a začali se seznamovat. Charakteristika někoho na základě jeho ponožky byla neuvěřitelně komická.

Cesta životem mohla začít...

20140418-23.13-3Každý ví, jak začíná život. Začali jsme tedy jako spermie hledat cestu k vajíčku. Lehli jsme si do trávy na plachty a bez pomoci rukou a nohou jsme se museli dostat na druhou stranu. S druhou skupinou jsme se nejdřív vydali na cestu k mandlím. Špatný směr. Museli jsme se vrátit. Míra nás vybavil mapou, buzolou a hádankou. Po zjištění směru jsme se dali do kroku. Přes několik nástrah a stanovišť, kde jsme po úkolech luštili další směr, jsme se dostali až k vajíčku. Dělení chromozomů mohlo započnout. Někdo z orgů byl dokonce tak akční, že přinesl na kopec velkou várnici čaje a svačinu. Začalo se stmívat. Už celá skupina jsme pokračovali k dalšímu stanovišti.

Čekal tam na nás Mira s lanem mezi stromy, po kterém jsme museli projít aspoň dva kroky, proto abychom mu mohli položit otázku na směr. Po několika vtipných pádech a dalším kilometru jsme se dostali až k zapadlé chatě. Vybalili jsme se a dostali skvělou polívku od geniálního Vaška, který se o naše břicha staral.

Druhý den ráno jsme ke snídani dostali přesnídávku a piškoty. Poněvadž jsme byli ještě malí, museli jsme krmit lžičkou kluka naproti nám. Komické. Jako správní školkaři jsme si po snídani zahráli na schovku, vlky a slepou bábu.

Čas plynul, dospívali jsme. Blížil se čas školy. Zapsali jsme se na dva půl hodinové kurzy. Netuše co bude následovat, jsme dávali pozor.

Už odpoledne se Matt, Míra, Vašek a Michal objevili převlečení za ty nejpřísnější učitelky na světě. Maturitní komise. Následovala zkouška dospělosti. Každý si vylosoval dvě otázky. Přísnost a vážnost situace neznala mezí (byla to ta nejvtipnější maturita na světě). Skoro všichni jsme ji naštěstí složili.

20140419-17.39-2Třetího dne jsme byli už dospělí. Starali jsme se o svou obživu. Od finančního ouřadu jsme utíkali do práce, k babičce pro peníze. Pro zdraví a radost do posilky.

Jako každé správné důchodce nás už odpoledne tísnily finanční problémy. Měli jsme možnost nakoupit to nejkvalitnější jídlo v supermarketu Kentus, jehož majitel byl Míša. Měli také dvě velice výkonné prodavačky – Matta a Míru. Jak jim to jen šlo...

Avšak po důchodě přichází nikým nečekaná cesta do brány pekelné. Vydali jsme se na poslední cestu s lucernou až za temnou řeku, kde převozník převáží duše mrtvých. Nebylo cesty návratu.
Konec každého dobrého filmu končí dobře. Nemohlo tomu tak chybět ani u nás. Vstali jsme z mrtvých a měli tu nejdokonalejší zombie party na světě.

A co závěrem?

Byly to čtyři krátké, dlouhé dny, které jsme si všichni náramně užili. Bez konfliktů a starostí. Nejtěžší už bylo pouze loučení a návrat do normálního života. Na mou první akci s GaTem nikdy nezapomenu...

Honza :-)