DSC07091Je sobota 23.7.2011. Je právě tolik kolik je. Na náměstí v Dolních Kounicích přijíždějí dvě auta. Vystupuje z nich 9 mladíků. Na první pohled nemají nic společného, ale přesto je něco spojuje. Přijeli, aby objevili tajemství mystického kláštera Rosa Coeli.

Rozvážně se protahují po nedlouhé jízdě. Jsou maskovaní. Snaží se zapadnout mezi obyčejné turisty. Baťůžky, sportovní oblečení, svačinka od maminky ... Podaří se jim to?

Skupina se pomalu a nenápadně přesouvá ke klášteru. Alespoň tak se toto místo oficiálně nazývá. Co však bylo hlavním motivem stavitelů této stavby? Bylo jím opravdu pouze poskytnout místo lidem odhodlaným zasvětit své životy bohu? Nemohli zde snad ukrývat nějaké tajemství? Charakter budovy by tomu nasvědčoval.

Přicházíme před hlavní bránu. Bohužel i skupina významných badatelů, jako je ta naše se musí zabývat něčím tak přízemním jako je pořízení vstupenek. Někteří členové skupiny se dávají do řeči s osobou vybírajíci poplatek za vstup. Nevázaná konverzace. Snažíme se přece splynout s davem. Někteří členové skupiny se však zřejmě dostatečně neseznámili se zdejšími zvyky, a proto se snaží zapadnout snad až příliš horlivě. Doufám, že si nikdo ničeho nevšiml.

Vstupujeme hlavním průčelím do monumentálního objektu. Ač polorozpadlý a bez střešní krytiny, člověka naprosto uchvátí mystická aura tohoto místa. Skupina se rozděluje. Každý má svůj přesně daný úkol. Procházíme jednotlivé části kláštera a hledáme jakékoli stopy, které by podpořili naši teorii. V boční části stavby se nachází malá, tzv. "rajská zahrada". Na jednom ze sloupů, kterými je obehnána, nacházím neznámý symbol. Pořídil jsem jeho fotografii, aby bylo možné ho později identifikovat v laboratoři.

Žádné další indicie se nepodařilo nalézt, a proto usedáme na ztrouchnivělý sedací nábytek a posilníme se svačinkami, které nám připravily maminky. Tedy, ehm ... naše asistentky.

Nenecháváme se odradit tímto zdánlivým neúspěchem a přesouváme se na přilehlý hrad, tedy zámek, vlastně hrad. (Co to vlastně sakra je?!). Slečna blankytně modrých očí (prý "jako ten sibiřský pes"), nám sděluje, že další prohlídka hradozámku se koná asi za 40 minut. Proto jsme se rozhodli zkrátit si dlouhou chvíli dětskou hrou na "slepou bábu". (Samozřejmě pouze pro účely maskování.)

V domluvenou hodinu přichází slečna, uvádí nás do útrob budovy a začíná s výkladem o historii tohoto místa. Nic si z něj nepamatuji, ne že bych snad pohrdal historií, ale zapamatovat si fakta a významné události byl pro mne vždy nadlidský úkol. Snad vám jen řeknu, že zde měli záchod, při jehož užívání vám foukalo na záda a do příslušných míst. Jistě chválihodný příklad středověké sanitární techniky.

Po prohlídce jsme se vydali do místní hospůdky na malé občerstvení. Pořádně nám vytrávilo. Nejedli jsme přece celé dvě hodiny.

Zde, milý přátelé, náš příběh končí. A jakého výsledku jsme se tedy dopátrali? Klášter Rosa Coeli, neboli růže nebeská sloužil jako úkryt návštěvníkům z jiných planet. Je to přeci naprosto zjevné - růže nebeská - místo kde se ukrývali naši přátelé z nebes.

Tom