PA090506Je právě tolik, kolik je, protože naše oblíbené uskupení zvané GaTe pořádá další ze svých setkání. Již se stalo tradicí využívat jako výchozí bod místo mezi stehny koně, na němž sedí svatý Václav. Samozřejmě tomu bylo tak i nyní a přesně na 15. hodinu jsme se sešli v hojném počtu pěti kusů.

Všem přítomným to připadalo trochu málo, a proto jsme počkali dalších 10 minut, jak bylo uvedeno v pozvánce. Než dorazilo dalších 5 lidí, využili jsme těch pár chvil volna k tomu, abych se například já přesvědčil, že náš hostitel Jimmy nepozval těch několik policistů a další stovky lidí, kteří se jen tak mimochodem připojili k tolik v minulosti zmiňovanému procesu o vojenských základnách v naší milované vlasti.

Po příchodu posledního opozdilce, nerad bych Patrika jmenoval, který dorazil až o 12 minut pozdě, jelikož cestování vlakem je pro někoho vyložené utrpení, jsme se ještě dohadovali o našem cíli. Kromě obligátní čajovny zde padl ještě jeden návrh - mohli bychom využít krásného, a pravděpodobně i posledního, slunečného říjnového dne a vydat se vyhlížet krásy Prahy z Vyšehradu. Drtivou menšinou jsem já společně s dalšími lidmi prosadil Vyšehrad. Celá skupina, obsahující Jakuba (Jimmyho), Jirku, Matěje, Broňka, Aleše, Tomáše, Patrika, Oldu, Vojtu, Radka a Honzu, se pak vydala trasou metra C do stanice Vyšehrad, kde bylo nutné již dojít na tento známý kopec pěšky.

PA090511Jistě bylo k povšimnutí, že způsob dopravy zde zmiňuju ve větší míře než obvykle. Bude to zřejmě tím, že Jimmy svolal tuto partu lidí, abychom si všichni popovídali o cestování, dopravě, případných zážitcích - zkrátka a dobře o tom, co se toho cestování týká. A už teď je možná vhodné zmínit, z jakých koutů republiky jednotliví členové naší dnešní sestavy pochází. Ačkoliv bylo setkání naplánováno v Praze, Pražáci se mezi námi našli jen dva. Stejné zastoupení měla také severní Morava a dále střední či východní Čechy. Vyskytl se zde i Jihomoravský kraj, který byl později doplněn o další podílové procento, ovšem nebudu předbíhat. Po příchodu na Vyšehrad jsme se kupodivu nevrhli k obepínajícím zdem jako někteří turisté, ale společně jsme ulehli na trávník a právě teď mohl začít náš mítink. Jelikož šlo o cestování, první otázka byla nasnadě, a to, jak kdo na setkání přijel a jak se mu cesta líbila. Nepochybně každý musel využít městskou dopravu, ale tento způsob přepravy byl některými doplněn o meziměstské autobusy či regionální vlaky, v jednom případě i o dálkový autobus známé žluté firmy. Ne každý z nich však zažívá každodenní shon v podzemní dopravě, proto vyvstala i diskuze, zda je pro nás cestování metrem určitý zážitek, či nikoliv. Ještě podotknu, že já s Alešem a Matějem jsme do dopravy zapálení trochu více než kdokoliv jiný, proto my dopravu vidíme poněkud odlišným způsobem. Pro některé je metro utrpení a psychická zátěž, jelikož jediné, co se dle odpovědí přítomných dá v "krtkovi" dělat, je poslouchat hudbu, číst si nebo tupě koukat na podlahu. To ovšem neplatí v případě, pokud se cestuje ve dvou a více lidech. Ale každý ocenil přínos metra tím způsobem, že se v podstatě jedná o nejrychlejší a nejefektivnější dopravu v Praze. V horkých letních dnech navíc supluje i tu nejúčinnější klimatizaci.

Mohl bych se teď chytit toho, jak probíhá cesta dvou a více osob. Vzpomínám si, že Jimmy vyprávěl o pokusu, který sledoval chování jeho skupiny asi čtyř lidí. Výzkum spočíval v téměř nepřetržité jízdě metrem na trase B z konečné na konečnou, čili z Černého Mostu na Zličín, kdy provedli dvě kola. Pro laiky můžu dodat, že jedno kolo v dopravě znamená jízda na konečnou, obrat na konečné a zpáteční jízda. Tato dvě kola tedy trvala 4 hodiny a dohromady si tito "pokusní králíčci" spolu povídali zhruba 20 minut. Naopak při daleké jízdě vlakem, která nebyla delší než zmíněná dvě kola metrem, prokecali téměř celou cestu a vůbec zde panovala jiná zábava a morálka. Potvrdilo se taky, že podpovrchová doprava působí trochu deprimovaně a ponuře, jednotlivci většinou mlčí a provádějí nejrůznější činnosti, jen aby se zabavili. Samozřejmě, to se netýká skupin. Ovšem z předchozích řádků tomu může být opravdu jinak. Naopak povrchová doprava na tom je o mnoho lépe. Člověk se zajímá o věci okolo jedoucího vozu a jeho nálada je barevnější, cestující spolu více komunikují. Z toho všeho plyne závěr, že povrchová doprava je o mnoho zajímavější než cestovat žížalou v tunelu. Tím ovšem nelze metru upřít jeho charakter nezbytnosti a vysoce rychlé přepravy. Jenže - našel by se mezi námi někdo, kdo by stejnou cestu metrem vyměnil za o mnoho delší jízdu tramvají, trolejbusem, autobusem? Zhruba ve dvou nebo třech případech toto bylo potvrzeno. Ale takto by samozřejmě nebylo možné cestovat každý den například do práce či do školy. Zřejmě těžko by někdo dlouho vydržel pravidelně vstávat o dejme tomu 30 minut dříve než obvykle.

PA090508Tímto je možné plynule přejít k otázce, zda někdo má cestování v oblibě. Pokud jsem výše psal o tom, že by někdo dokázal vyměnit kratší čas na přepravu za delší, nepochybně se tam nějaký ten zájem o osobní přepravu projeví. Z odborného hlediska v podstatě existují dva druhy cestování - primární a sekundární. Ve větší míře se uplatňuje druhá možnost, že doprava je využívána k pouhému přesunutí z místa na místo. Ale jsou mezi námi i tací, pro něž i cesta je cíl. Někteří by například neváhali a rozjeli se do Ruska projet si celou Transsibiřskou magistrálu. A vůbec by jim nevadilo, že z Moskvy do Vladivostoku trvá cesta asi týden. Avšak i když je pro většinu doprava nutností, dokážou si ji náležitě užít. Užívají si ji především ortodoxní maniaci, možná je to docela bizarní, ale zaslechl jsem, že jeden z našich účastníků si dokonce vypíná hudbu, aby slyšel zavírání dveří. Obyčejný smrtelník to nepochopí, ale některé zvuky, které dopravní prostředky vydávají při své činnosti, jsou zkrátka dokonalé, jsou prostě… jsou… Pardon, opět jsem se nechal unést. Toliko tedy k oblibě v cestování. Ovšem jako každá zábava s sebou nese nějaké oběti. Tyto oběti vydáváme my, cestující, ve formě peněz. Tím se tedy dostávám k dalšímu bodu diskuse, kolik kdo doposud utratil za dopravu ze své vlastní kapsy. Samozřejmě něco takového nelze vyčíslit přesně, ale bohatě jsme si vystačili s řády desetitisíců korun. Rozmezí se pohybovalo od 60 000 do hrubého čtvrt milionu korun českých. Aleš se nechal slyšet, že cestovat se musí umět. Zastoupení odborné veřejnosti se zkrátka a dobře shodlo na tom, že i když cestujeme poměrně často, neutrácíme za jízdy více, než je potřeba. A kolikrát platíme i méně než obyčejný smrtelník. A nemusí jít nutně třeba jen o to, že je drtivá většina z nás studenty, kteří mají dopravu dotovanou, čili zlevněnou. Ale jako obdivovatelé máme větší přehled o cenách a slevách. Samozřejmě rozdíly se smazávají v případě, pokud blízký příbuzný dotyčného v dopravě pracuje. Zaplatí se tak jen režijní náklady a ročně tedy vyjde jízdenka za skutečně směšnou sumu. Ale může jít také o jiný způsob cestování. Leckdo zvolí cestu do zahraničí po vlastní ose, někdo se spolehne na oblíbenou či známou cestovní kancelář, která vše obstará za zákazníka, jelikož ten povahy líné jest a sám na sebe se spoléhati pravděpodobně nechce. Padl zde i zajímavý nápad, který je sice známý, ale málokdo ho realizoval. Taková cesta stopem může být dobrodružstvím, ale zároveň i určitým nebezpečím. Zvlášť pokud je člověk ovlivněn nevyzpytatelným charakterem řidiče, kriminálními zprávami, černou kronikou nebo i obyčejnými filmy.

Plynule navážu na předchozí otázku, kdy jsme všichni hlasovali, kdo z nás již může legálně řídit auto. Až na jeden případ měla celá naše skupina řidičské oprávnění alespoň na tu základní třídu, kterou je skupina B neboli osobní automobil do 3,5 tuny. Ovšem ne každý z nás ho naplno využíval. Konkrétně já za celou dobu vlastnictví nejsem majitelem žádného vozu a během těch 10 měsíců jsem najel možná 500 km. Ovšem najdou se takoví, pro které je jízda autem v hustém provozu velkoměsta denním chlebem a využívá osobní vůz k cestě do školy nebo do zaměstnání. Ostatní však přiložili dřevo do krbu, poněvadž pár lidí včetně mě samotného začalo bránit městskou hromadnou dopravou před tou individuální a dá se říci, že se na toto téma strhla trochu ostřejší výměna názorů. Ať už je to jak chce, někteří by i přes některé nevýhody, které auto obnáší, použili po cestě městem vlastní automobil, někteří z úsporných důvodů použijí veřejnou dopravu. Ale nemusí jít jen o nutnost, někdo cestuje veřejnou dopravou i přesto, že si auto může dovolit a financovat jeho provoz. Tím se dostáváme k tomu, jak kdo z naší skupiny cestuje. Zastoupení zde našly téměř všechny dopravní prostředky, kromě koloběžky a lodě. Ale velká většina z nás nejvíce cestuje autem nebo vlakem. Někteří jsou však na auto odkázáni vlivem okolí, kde jiná doprava prostě nefunguje.

Co když se ovšem v takové lokalitě vyskytne osoba, která bude našemu srdci blízká? Která se možná dříve nebo později stane přítelem, partnerem? A vůbec co když ten dotyčný bude odněkud z daleka? Nemožné to samozřejmě není, takových případů existují mraky a jistě už si téměř každý z nás něčím podobným prošel. Byli by naši diskutující ochotni jezdit kvůli vztahu dlouhé cesty a nespočet kilometrů? Tady jsme se shodli asi na polovině. Pokud už dotyční něco podobného zažili, určitě ví, o čem mluví, někomu by to dokonce i vyhovovalo. Ovšem, takové pravidelné setkávání o víkendech má něco do sebe, přes týden má čas věnovat se svým věcem, poslední dva dny se plně oddává partnerovi a společným radovánkám. Ale někteří zvlášť citlivější si na něco takového nepřijdou. Během toho týdne jim někdo chybí a pak trpí oba dva. Takže v našem případě je to 50 na 50, že by neváhali klidně odjet 200 km za milovaným přítelem.

A nyní cestování z jiného úhlu pohledu. Cestování je taky o poznávání nových míst, s tím také souvisela otázka, z jakého důvodu cestujeme a jak jsme se k cestování vůbec dostali. Většina respondentů odpovídala to, co jsem tady výše zmínil, čili poznávání a objevování destinací, kam se vždy chtěl podívat. Někdo cestuje za vzděláním, kvůli seznámení etc. Zajímavější ovšem bylo zjištění, že drtivé procento diskutujících se k cestování dostalo přes povinné cesty do školy. A jen někteří si z těchto každodenních výletů udělali své hobby. Tudíž bylo namístě se zeptat, kdo kde má nejoblíbenější místo, kde by člověk rád bydlel a kde se mu nejvíce líbilo. Přiznám se, že já s Oldou jsme na tom stejně, na všechny tři otázky byla naše odpověď jednoznačná, a to jihomoravská metropole jménem Brno. Ovšem u mé maličkosti je potřeba takové odpovědi brát trochu s rezervou, jelikož do oblíbenosti zasahuje můj neúměrně zaujatý pohled, což bylo způsobeno profesionální deformací o pohledu na jednotlivé kouty světa. Nicméně zde padala i místa v zahraničí jako Paříž, Londýn a další, v jednom případě by jako domovina posloužilo Německo. Zajímavá byla i odpověď na otázku, kde bych rád žil, a to tam, kde by žil můj partner. Je vidět, že i v tomto případě hraje velkou roli láska a romantika a někteří lidé jsou ochotni se přizpůsobit.

Rovněž zážitky z cestování se dají pořídit vcelku pěkné. Zmíním zde jeden, který mi utkvěl v hlavě. Jeden z již jmenovaných účastníků setkání, který rád cestuje náhodnými dopravci, vyprávěl, jak mu například ve Francii nabízeli drogy k vyzkoušení, či vzpomněl taky na řidiče, jehož vyjadřovací schopnosti nebyly zrovna na takové úrovni, aby se musel stydět i dlaždič. Inu, jak říká jeden můj kamarád, je to holt riziko podnikání, v tomto případě cestování. A co takové výměnné pobyty? Někde fungují tak, že se dotyčný přestěhuje na nějaké kratší období do rodiny toho druhého a pak se situace obrátí. Opět byla zmiňovaná Francie a Německo, ale po tom, co se dalo v názorech zaslechnout, mám na Francouze jiné mínění. Podle některých se nejedná právě o čistotný národ. A co se týká spěchu, o tom nemůže být ani řeč. Nedivím se tedy, že návštěva zahraničního studenta mohla někomu přinést nemalé potíže.

Předposledním tématem bylo seznamování během cesty, možná jsem to tady už někde nakousl, ale teď bych tomu věnoval trochu více pozornosti. Pokud někdo cestuje veřejnou dopravou, asi se nepochybně stal svědkem toho, jak někdo z neznámých lidí v plném kupé prolomil ticho a zapojil do diskuse ostatní spolucestující. Nečekal bych, kolik odvážlivců se v našem kruhu objeví. Někdo je spíše tím aktivnějším a chce zahnat cestovní nudu rozhovorem s druhou osobou. Ti pasivní se spíš k nějaké debatě nechají vyprovokovat a rázem máte zabitou celou cestu. A třetí skupinou jsou ti, co si okolí vůbec nevšímají a věnují se vlastní zábavě.

Nakonec je dobré si vůbec říct, co si na cestu zabalit, ať už se jedná o jízdu o pár zastávek nebo několik států, ale myslím, že naše skupina si sestavila jakýsi univerzální návod sama. Téměř každý zmínil, že by neměl zapomenout na kvalitní hudbu v MP3 přehrávači, dobrou knihu (případně i dvě), ve větších vzdálenostech mapu, palivo (myšleno jídlo a pití), pár hadříků na převlečení, v ojedinělých případech taky stan a spacák. A ti odvážnější si můžou do batohu zabalit i kamaráda, aby jim během cesty či celého výletu nebylo smutno.

A konečně nyní přichází ta šťastná chvíle, kdy se k naší skupině opožděně připojil i jedenáctý člen, který se ohlašoval dlouho dopředu. Olda nyní získal výraznou posilu v zastoupení brněnského kraje, takže podíl jednotlivých krajů se nyní opět změnil. Během cesty z Vyšehradu dolů jsme se ještě rozmýšleli, kde ukojíme své nepodmíněné reflexy, které se projevovaly hlasitou aktivitou našeho trávicího traktu. Po neúspěšné infiltraci do pizzerie Einstein na Andělu jsme zvolili příjemnou restauraci opodál. Zde někteří z nás prožívali dokonalé gastronomické orgasmy. Po zaplacení nemalých útrat se pak každý z nás okolo 20:00 vydal vlastní cestou.

Broněk.