20070825-093516-cimburk-bazi-dsc00037a_Ahoj kluci (a holky?). Byl jsem tak nějak pověřen, tedy spíš jsem se o ten úkol sám rád přihlásil, abych vám trochu přiblížil nebo připomenul, jaké to bylo s Gejtem v Chřibech. I když to bude klasifikováno jako reportáž, já osobně bych to spíše nazval reportem nebo hlášením, protože nejsem nezaujatý pozorovatel, ale píšu tento článek z vlastního pohledu. Tak tedy pokud mi sem tam někdy ujede ruka a já se příliš rozepíši o svých vlastních pocitech, tak mi to promiňte - nejsem z kamene :-P.

Kapitola 1. statistický a faktický úvod

Datum: 25. srpna 2007, 7:45 - 22:46 SELČ
Oblast: západní část CHKO Chřiby, Česká Republika

Významné body na trase :

město Kyjov - 49°0'40.61"N,17°7'34.54"E
obec Osvětimany - 49°3'23.97"N,17°14'58.72"E
sv. Kliment - 49°5'8.67"N,17°13'3.53"E
skalní Kazatelna - 49°5'44.63"N,17°13'33.34"E
studánka U Mísy - 49°5'50.19"N,17°13'13.67"E
zřícenina hradu Cimburk - 49°6'12.28"N,17°12'56.89"E
moc hodná paní v obci Stupava - 49°6'42.36"N,17°14'49.34"E
lyžařský areál (toho času mimo provoz) a super resturace 49°7'22.21"N,17°15'5.15"E
hřbitov v obci Střílky 49°7'22.21"N,17°15'5.15"E
Anděl - 49°9'28.22"N,17°11'11.47"E
obec Bankovice ŽST - 49°9'1.18"N,17°8'2.86"E

Dělka trasy:

skupina Valaši - 18 km
skupina Gejt (mimo Brno) - 15 km
skupina Gejt (Brno) - 25 km

Počasí: slunečno, bezvětří, vedro jak kráva

Účastníci zájezdu:

Valaši: Ondra, Martin, Pepa
Gejt: Pája (2x), Milda, Mirda, Míša, František, Bazi, Tomáš (Klaus)
Přátelé: Tomáš (Zeman)

Plán: splněn na 205 % ...

Kapitola 2. Nalodění

Původně bylo v plánu sejít se v 7:45, zakoupit jízdenku a v 8:17 se nalodit na vlak směr Kyjov. Z Kyjova pokračovat autobusem do Osvětiman, kde byl oficiální začátek výletu. Realita byla následující .... nevím jak ostatním, ale mně osobně brzké sobotní vstávání příliš dobře nedělá. První, co mi blesklo hlavou bylo: "kterej debil mi volá o půl osmý ráno." Byl to Bazi a prý jak se těším na výlet a že se omlouvá a že na sraz přijde o 4 minuty později. Najednou byl z debila můj zachránce. Já nahodil turbo a se zalepenýma očima a s pocitem v ústech podobným dnu ptačí klece jsem dokázal ranní procedury dokončit v rekordním čase 7 minut 48 sekund. Dokonce jsem musel jít z domu nenalíčený... ty vado, no kde sme (já čtu liché stránky). Dobrý. Na sraz jsem tedy (i zásluhou zakomplexovaného řidiče tramvaje) dorazil až 7:59 - jako poslední. Všichni ostatní již (ne)trpělivě čekali, a tak jsem se přivítal s Bazim, Míšou, Františkem a Pájou I - od kterého jsem dostal konzervu s tuňákem (celkem mi to zvedlo náladu - protože tuňák je fajn - ještě jednou díky Pájo I) a seznámil jsem se ještě s Ondrou ze skupiny Gay Valaši - sympatický klučina. Jako skoro vždy, několik lidí, kteří přislíbili svoji účast, bohužel nepřišlo. Tak tedy jsme se po akademické čtvrthodince (kterou jsem sám jen tak tak stihnul O:-)) vydali koupit jízdenku, někteří i snídani a poté najít vlak. Opravdu to nebylo jednoduché. Pokud jste někdy byli na brněnském nádraží, tak víte proč a pokud nebyli, tak věřte, že je to asi stejně snadné, jako hledat Tišnovskou ulici v brně s atlasem světa. Ale povedlo se. Byl jsem na nás hrdý. A jelo se ...

20070825-062900-cimburk-bazi-dsc00018a_První co Bazi a Pája udělali po odjezdu, bylo ozbrojení se fotografickými přístroji a začali obtěžovat (... proč se nedělají UV lampy na fotografy, stejně jako na hmyz?). Po cestě jsme si ukazovali různá historická a kulturní místa. Třeba jako Míšův dům, místo výkonu mého zaměstnání, Baziho rodiště a dokonce i místo bydliště jeho spolužáka. Taky jsme si vyměňovali různé tipy z oblasti zdraví, až jsem nakonec neodolal a musel jsem vyzkoušet Pájův I úžasný roztok proti akné a přitom jsem se modlil, aby mi s akné nezmizel i obličej... známe Páju I. Asi po hodině a kousilinek cesty jsme vystoupili v malebném jihomoravském městečku Kyjově a vydali se najít autobusové nádraží. Ondrovy výhružky, že nenajdeme správný autobus, protože ÚAN v Kyjově je gigantické a jezdí tu spoje do všech evropských destinací jako je Kyjev nebo Sofia se nenaplnily (i když jsem stále pevně přesvědčen, že to myslel jako žert... ale u těch valachů člověk nikdy neví :-D). Autobusové nádraží jsme našli snadno. Po cestě si trochu prohlédli Kyjov, já jsem zopakoval svůj názor z vlaku a prohlásil, že Kyjov je hnusné město a okolní krajina je škaredá. Pak mě chvíli lynčovali. V autobuse to mírně zapáchalo, ale to nevadilo, protože nás všechny pozitivně naladil Pája I svým vyprávěním o jeho vesnici (Ježově). Prý se máme na co těšit a že to bude určitě strašně krásná vesnice, když má tak skvělý název. Následně Bazi Páju I jemně upozornil, že jsme právě Ježovem projeli. A hned v zápětí jsme dorazili do Osvětiman.

Bazi nám všem sdělil, že když byl malý, tak byl ve zdejší kinokavárně na promítání filmu Nekonečný příběh. Super. Jen si to představte. Vesnice - totální díra. 2, maximálně 3 místní obyvatelé a mají tu kinokavárnu a koupaliště... dekadentní. Mno, každopádně jsme se dali do čekání na zbytek výletníků. Náhle se přiřítilo jakés červené fáro, vyklopilo Mildu (ten ještě stihnul dát mamince pusu jako díky za odvoz a na rozloučenou - hodný klučina) a zase zmizelo... paní Mildová je očividně ostřílená řidička. Přivítali jsme se s Mildou. V zápětí přisupěl autobus (bůhvíodkaď) a z něj vystoupili zbylí účastníci. Přivítali jsme se s Pájou II, Mirdou a s Tomíkem a seznámili se s Martinem a Pepou. V tu chvíli se najednou rapidně zvýšila hladina fototeroru - další 2 fotoaparáty a Mirda se na nás klasicky vyzbrojil digikamerou. A už nás bylo všech 12 statečných a mohli jsme se vydat vzhůru do kopců (některým se při pohledu na výšku kopců dělalo nevolno). Vyšli jsme.

Kapitola 3. Výšlap, sešup a výšlap na Klimentek

20070825-105102-cimburk-bazi-dsc00047a_Cesta nám poměrně rychle ubíhala. A za příjemné nezávazné konverzace, spousty ftipů a ftípků, neustále rostoucí teploty vzduchu jsme dokázali poprvé sejít z turistické značky (určitě za to mohla Blairwitch... buhahaha). Protože jsme se všichni dobře bavili, všimli jsme si toho až za kilometr cesty. Mno, původně jsem si chtěl tuhle informaci nechat pro sebe a nenápadně s Ondrou skupinku zbloudilců navést na správnou cestu oklikou. Nepovedlo se... někdo to propíchnul ostatním... zrádce! Dobrý. Korekce trasy tedy probíhala za bujarého veselí a vtipů cílených na mou a Ondrovou osobu :-). Nakonec se nám podařilo dosáhnout kýženého cíle (kaplička sv. Klimenta) téměř bez navýšení vzdálenosti. Část z nás vystoupala prohlédnout si překrásnou dřevěnou kapličku, zvonkohru a prostor pro mše, udělat společné foto a popřemýšlet nad pohlavím některých z přítomných táborníků a tábornic (fakt se vsadím, že ta žena byla chlap ....). A jakmile byl ještě Milda sólo vyfocen u vysokého buku, vydali jsme se na další cestu.

Kapitola 4. Rozhledna bez rozhledu a Ty si ho meješ?

Po chvilce trmácení po lese a stále bujarého veselí jsme dorazili na rozcestí pod Kazatelnou. Problém byl v tom, že rozcestník už neříkal jak se dostat NA kazatelnu. Tak jsme to tipli. Nejprve jsme podle mapy došli na vyhlídku. Jediné, co jsme ale viděli byly vysoké a husté stromy, za kterými téměř neznatelně prosvítala věž Cimburku. Dobrý. Šli jsme teda dál. Po chvíli jsme objevili Kazatelnu - velký balvan s vytesanými schody, do kterého někdo zabodl v roce 1969 železný kříž. Podle mapy měl být z tohoto místa daleký rozhled, jenže i zde tomu nyní bránily husté stromy :-(. Viděli jsme prd. Tak alespoň došlo na společnou fotku (opět). Pája II se za žádnou cenu fotit nechtěl, tak byl alespoň použit jako stativ a mačkač spouště. Nevím proč, ale nějak se s úspěchem nesetkal můj návrh sednout si do vláčku, nechat fotografa vylézt na strom a vyfotit nás z boku... lemry. Opět jsme se vydali na cestu.

Když jsme měli v nohách další kilometr (v každé půl), překvapila nás čistá a poměrně výkonná studánka. Neodolali jsme. Napili jsme se. Někteří. Nikdo se neposral. Super. Jediný problém byl v poloze při požívání vody ze studánky. Vývod byl velmi nízko. Z toho vyplývá, že chtěl-li člověk, za pomoci svých dlaní, osvěžit své rty a mysl čirou, ledově osvěžující a snad zdravotně nezávadnou vodou, musel zaujmout pozici ne nepodobnou té, při které se používá latrína či turecký záchod. Martin tedy vypadal, jakože vykonává potřebu (tu menší) a mě se Mirda naprosto vážně zeptal, jestli si ho umývám... Dobrý. Ještě jsem počkal, až si Zeman (Tom) dopapá svačinku a zas jsme šli.

Kapitola 5. Cimburk

20070825-124326-cimburk-bazi-dsc00082b_Ze studánky na Cimburk to nebylo daleko a po cestě se ani nic moc zvláštního nestalo. Snad jen, že jsme opět znova málem zabloudili. Ale tentokrát proběhla korekce (díky Ondrovi) asi po 10 metrech... ufff. Na Cimburk se platilo vstupné a nevypadalo to, že bychom za vydané peníze dostali něco, co by stálo za to, tak se většina z nás (kromě Martina a Pepy) se rozhodla zůstat v podhradí a vychutnat si nechlazenou limonádu ze stánku, který obsluhovala entita velmi nápadně připomínající santusáka. Dobrý. A šli jsme.

Kapitola 6. Tenká zelená linka, strašně hodná paní a lyžování

No a teď začne to pravé dobrodružství. Vydali jsme se po zelené turistické značce. Jenže se nám opět za bujarého rozhovoru podařilo z ní sejít a nevšimnout si toho (dobře, uznávám, měl jsem sledovat více cestu). Problém ale nastal ve chvíli, kdy jsme se napojili na úplně jinou zelenou značku vedoucí asi jen 500m od té první. Taková hovadina jako dát vedle sebe 2 zelené značky může napadnout fakt jen klub českých turistů. Nic netušíce jsme tedy šli po ní. Jaké to bylo překvapení, když jsme narazili na rozcestník Pod Hroby, na kterém jsme vůbec neměli být. Dobrý. Tentokrát se mi to nepodařilo ututlat vůbec. Chjo. Ale lidi byli fakt skvělí, ani mě moc nelynčovali a smáli se mi jenom trošku. Ondra z toho kupodivu vyšel bez úhony... mazanej. Nastal čas na náhradní řešení. Začal nás pěkně tlačit čas, tak jsme urychleně sestoupili do údolí a opět se pokusili o korekci cesty. Na kraji lesa se s námi rozloučili Valaši, protože naše tempo bylo nevalné a oni chtěli za každou cenu stihnout autobus ze Střílek (toho času vzdálených asi 5 km). Ahoj kluci - byli jste skvělí. Doufám, že jste dorazili v pořádku! Gejt osaměl.

Sešli jsme tedy sami do dědiny (Stupava). Došli jsme až na autobusovou zastávku, kde jsme zjistili, že naší mimobrněnské skupince (Mirda, Tom, Milda, Franta a Pája II) jede ze Stupavy autobus, ale nám brněnským ne. Dobrý. Ještěže tam byla ta strašně hodná, chytrá, hromadnou dopravou ostřílená a místních poměrů znalá paní, která nám důkladně vše vysvětlila a doporučila jít se podívat k silnici E50, na další autobusovou zastávku a po cestě se najíst v místní velmi hezké a zvláštní restauraci. Dokonce nám popřála "s pánem Bohem". Kdyby věděla :-D. Na autobusové zastávce na silnici E50 nic dalšího nejelo (jelo opět jen mimobrněnským). Dobrý. Šli jsme se tedy napapat. Hospůdka byla opravdu velmi hezká, ale nás spíše zaujal lyžařský areál na protějším svahu. Kupodivu byl mimo provoz. Zvláštní. Kofola, palačinky, knedlíky s vejci a topinky byly vynikající (každý měl něco...). Problémy ovšem nastaly ve chvíli, kdy jsme chtěli platit. Paní vrchní byla neskutečně, ale neskutečně pomalá a i když věděla, že už nás opět začíná tlačit čas, přišla k našemu stolu jako k poslednímu. Ve mně to začínalo dost silně vřít a ostatní se tím očividně dobře bavili :-/. Dobrý. Nakonec se nám povedlo zaplatit a vydat se na cestu.

Kapitola 7. Pohněte sedinkou a odpočívej v pokoji

20070825-163810-cimburk-bazi-dsc00137a_Rozloučili jsme se s mimobrněnskými, popřáli jim šťastnou cestu a vydali se na tu naši. Měli jsme 30 minut na 4 kilometry a před sebou celkem velké stoupání. Já osobně již nechtěl nic riskovat, a tak jsem šel mlčky a s mapou neustále před očima. Bohužel jsme se táhli stále jako sopel. Ony ty dehtový plíce toho kyslíku moc nedodají (sorry za rejp Pájo I). Když jsme měli asi půlku cesty za sebou, ale tu větší, tak nám autobus ujel. Vzdali jsme naše "vražedné" tempo a pomalu začali propadat panice. Ještěže si Bazi vždy zachovává klidnou hlavu. S ledovým klidem nám oznámil, že další autobus jede v 7 ráno a zeptal se mě na další možnosti (jak to mám sakra vědět?)... nu co. Bylo jednohlasně, i když s odporem rozhodnuto, že dojdeme do Střílek, podíváme se, zda-li opravdu žádný další autobus nejede a pokud ne, tak půjdeme dalších 7 kilometrů (z bezpečnostních důvodů jsem tvrdil, že to bude jen 6) do Brankovic na vlak. Venku začínal překrásný soumrak a ten nám vlil do žil opět novou chuť k vandrování. Šli jsme polem nepolem, lesem nelesem, až jsme došli do Střílek. Autobus od tam opravdu už nejel, ale zato tam měli překrásný hřbitov. Až umřu, tak chci být pochovaný přesně tam (viz fotky). Hřbitov jsme si důkladně prohlédli. Vsadím se, že si Pája I. odnesl i nějaké suvenýry... žertuju. No a už nám zbývalo nastoupit snad již opravdu poslední pěší část naší poutě.

Kapitola 8. Ovoce, andělé a jiné chuťovky

Hned za vesnicí začaly být okolo silnice ovocné stromy. Neodolal jsem a ochutnal pár švestek a hrušek. Byly vynikající. Nechápu proč, ale ostatní nad nimi ohrnovali nos... slečinky a i přes opakované nabídky a výzvy si nevzali ani švestičku. Prý jsou příliš zelené. Asi jsou barvoslepí. Když se slunce začalo sklánět za obzor, začala veřejná reprodukce z reproduktorů některých výkonných mobilních telefonů. Dokonce se jednu chvíli naše diskuze stočila na polemiku nad neposkvrněností panenky Marie. Bože velebnosti to je hnus! Páju I napadlo natrhat pro všechny kukuřici. Byl to opravdu blbý nápad. Kukuřice byla značně nedozrálá a tedy nepoživatelná. Kluci ale očividně měli stále velmi mnoho energie (škoda že se neprojevila, když jsme doháněli autobus), tak je nenapadlo nic lepšího než simulovat s nepoživatelnou kukuřicí jisté sexuální praktiky. Proč si vybrali za loutku zrovna mě, netuším, ale nezamlouvalo se mi to. Zabavil a znehodnotil jsem tedy kukuřici postupně Míšovi, Bazimu i Pájovi I. Přičemž Pájovi I se u toho podařilo vykloubit mi čelist a obrazit rameno. Dobrý.

Kde se vzal, tu se vzal, najedou se před námi objevil stánkař s ovocem a burčákem. Když jsme přišli blíže, dospěl jsem k závěru, že se musí jednat o anděla a že tu čeká pouze na nás. Stánkařem byl totiž překrásný jinoch, který mi připravil asi nejkrásnější estetický zážitek z celého dne (kam se hrabou Chřiby). Prohlásil jsem, že od tohoto stánkaře bych si koupil cokoli, za to jsem sklidil širokou škálu pošklebků od ostatních. Nakonec jsme zakoupili 1,2 kg zánovních broskví, poděkovali a pokračovali. Já jsem tedy byl spíše na další pouť odtažen, protože jsem byl stále v transu. Broskve byly vynikající. Dokonce si tentokrát vzal i Bazi, a to v průběhu další cesty hned 3x.

20070825-191006-cimburk-bazi-dsc00176a_Opět jsme začali veřejně produkovat, ale protože již padla tma, tak jsme produkovali vlastními hlasy... bylo to... překrásné. Opravdu. Za bujarého zpěvu a vzpomenutí snad všech významnějších muzikálových písní jsme dorazili do Brankovic s 27minutovým předstihem. Když jsme přišli na železniční stanici hrdě čnící nad celou vesnicí, nevěřili jsme svým očím. Tedy vlastně ze začátku spíše tomu, že jsme opravdu na vlakovém nádraží. Připadal jsem si jako ve špatném hororu. Nikde nesvítilo ani jedno světlo. Po nádraží běhaly kočky a jiná zvěřina, všechny budovy v okolí měly vymlácená okna a to že jsme na nádraží dokazovaly pouze koleje, schránky na označkovače IDS JMK, naprosto rozmlácený podchod, který obývá bůhvíco a jedna zrezlá tabule s nápisem Brankovice. Hustý. Po chvilce hledání jsme někde (díky výkonným halogenovým výbojkám v některých mobilních telefonech) našli jízdní řád (opravdu tam byl) a ověřili, že jeden vlak ještě pojede. K našemu překvapení se 15 minut před příjezdem vlaku rozsvítila všechna nástupištní světla, která ale, jak jsme si všimli, opět jen dodávala dekadentnost celé stanici, neboť žárovky samovolně visely dolů z lamp. Pája I a Bazi mezitím pořádně prozkoumali podchod a s vřískotem opět vyběhli nahoru, byli naprosto vyděšení - něco se tam hnulo. Míša mezitím vyřídil velmi dlouhý telefonní hovor a já se bavil tím, že jsem se snažil přikládáním citlivých částí ke kolejím zjistit, zda-li již nejede vlak. Nejel. Pak přijel. Nalodili jsme se a odjeli směr Nemotice, kde jsme museli přesedat.

V Nemoticích zakoupil Bazi lístek a opět jsme začali čekat na poslední spěšný vlak do Brna. Díky broskvím od Anděla nám Pája I trochu napuchnul (jakási alergická reakce) a s ním dál nebyla řeč. Vlak přijel. my se nalodili a odkodrcali do Brna. Po cestě se nic moc zvláštního nestalo. Byli jsme hodně moc unavení. Podle toho vypadala i konverzace.

Kapitola 9. Caput Draconis

V Brně jsme se opět vylodili a rozloučili se s Pájou I, který spěchal na vlak směr Kuřim. Před nádražím se odpojil i Míša a já s Bazim jsme zakončili výlet v KFC. Byla to jakási náhrada garden grill párty, která nakonec oproti plánům neproběhla...

Výlet byl moc fajn. Já jsem si ho rozhodně hodně užil. Kdo nejel - jeho škoda. Pokud jste se prokousali až sem, tak vám přeju hezký zbytek dne a někdy u dalšího reprotu se těším pa-a.

Tomáš (Tokky)