moravka-070415-1032-bazi-img_7805a_Je pátek odpoledne. Na hlavním brněnském nádraží je rušno jako vždy. Teď nemyslím vlakové nádraží, ale prostranství před ním. Ze všech stran jezdí tramvaje a davy lidí se schází. Občas upadnou na koleje, ale pak zase rychle vstanou, než je něco přejede, a pokračují v chůzi. Jelikož je pátek, tak plno studentů jede z kolejí domů. A další se chystají na víkendové výlety. Mezi ně patřím i já. Dostal jsem nabídku zúčastnit se víkendové akce GaTe. Byl to výlet do Jeseníků pro náctileté gaye.

A tak jsem stál 10 metrů od hodin (oblíbeným to místem pro veškeré srazy v Brně) a čekal na smluvený čas srazu. Bylo úporné vedro, a tak jsem si stoupl do stínu a pozoroval dění kolem. Na místo jsem dorazil trochu dřív, abych, jak my Brňáci říkáme, rekognoskoval ten terén a pak se odrazil a hopl. Prozatím sem ale nehopal a pouze sledoval dění kolem. Pomalu se blížil čas srazu a tak jsem se zvýšenou pozorností sledoval dění okolo. Všiml jsem si dvou kluků s většími bágly, jak krouží kolem hodin, a v duchu si řekl, že ti asi jedou se mnou. Ani nevím, jak mě to napadlo. Jestli mi připadali teplí? Fakt nevím. Ale po chvíli si šli stoupnout poblíž mě. A začali také sondovat. Čím dál tím víc jsem měl tušení, že ti budou patřit k nám.

Mé tušení se za chvíli potvrdilo. Udeřila hodina H a minuta M a pod hodinami se začalo tvořit několik skupinek. Řekl jsem si „teď nebo nikdy" a pomalým krokem jsem se začal přibližovat k davu lidí. A jakoby náhodou ti dva kluci, co stáli opodál, se vydali za mnou. V ten okamžik to bylo jasné. Jsou to naši. Po pár metrech se potkávám s hlavním organizátorem Kubou. Pozdravím a ze slušnosti se zapomenu představit. Zapojuji se do větší skupiny kluků, co se tu z ničeho nic vytvořila. Ani nevím, jak jsme se dostali k vlaku. Všude byl docela slušnej zmatek. Tak jsem se držel stáda a nenápadně poslouchal debatu ostatních. Nebyl ani moc čas začít se seznamovat, protože pořád někdo chyběl, pak ve výsledku přebýval. A než se vše vyselektovalo, tak už jsme seděli ve vlaku a jeli směr Olomouc.

No s tím sezením bych to taky nepřeháněl. Spíš jsme všichni stáli, jelikož vlak byl přeplněnej lidma a nakonec nám nezůstalo nic jiného než stát v úzké uličce před kupéčkama. Někteří z nás se uvelebili na zemi, což při prudším brždění mělo za následek, že stojící popadali na ty, co seděli na zemi. Alespoň byla trošku sranda. Poměrně zajímavá seznamovací metoda ve vlaku byla ta, že pokud jste stáli mezi dvěma kluky co se znají, tvořili jste takový komunikační most. Ve stylu „prosím řekni tomu vedle tebe, jestli má foťák", pak následně „vyřiď mu, že jo" a v mezičase se vyskytne otázka „a ty se jmenuješ vlastně jak?". No a už to bylo. První představení je za námi. Pochopitelně buďte ubezpečeni, že se budete představovat ještě několikrát a to i stejným lidem. Po hodině ne zcela pohodlné jízdy jsme dorazili do Olomouce, kde na nás čekala jednak další skupinka výletníků a zároveň i další vlak a bruntálně brutální jízda do Bruntálu ... kde jsme měli přesedlat na autobus, ale to ještě trošku předbíhám.

moravka-070413-1904-bazi-img_7682_Většina z nás se v poklidu přesunula z vlaku A do vlaku B a čekala na zbytek výpravy. Naneštěstí se z klidného čekání stalo čekání poněkud neklidné, protože vlak chtěl pomalu vyjíždět, ale to jsme nechtěli my, protože nás chyběla velice podstatná část a to hlavně hlavní organizátor Kuba, který šel vyzvednout druhou skupinu. Nebyl by problém odjet bez organizátora. Větší úskalí jsme shledali v tom, že odjet bez hromadného lístku, který měl u sebe, by nemuselo dobře dopadnout. Naštěstí díky pohotovému přístupu jednoho z nás, který blokoval vlakové dveře tak dlouho, dokud jsme nebyli všichni, jsme mohli pokračovat v cestě. Tato cesta už probíhala v mnohem přívětivějších podmínkách. Jednak jsme si měli kam sednout, aspoň většina, a ti ostatní rádi postáli, respektive nic jiného jim nezbývalo, a pak tu byl i prostor na bližší poznávání. V této části musím podotknout, že velice dobrým tématem na nezávaznou konverzaci je Helena Vondráčková. A když k tomu přidáte náš zpěv jejich největších hitů, tak je o zábavu postaráno. Dokonce se velice bavili i ostatní cestující. I když paní průvodčí se na nás chvílemi dívala prazvláštně. Asi si v duchu myslila, jestli nepatříme do nějakého fanklubu výše uvedené zpěvačky. A nebo prostě Helenku neměla ráda. Po zbytek cesty do Malé Morávky, kde na nás čekalo ubytování, se nic zvláštního nestalo, a proto si dovolím přeskočit až do okamžiku našeho ubytování.

Hned po příjezdu na chatu Sedmikráska jsme zjistili, alespoň většina z nás, že máme základní nedostatky ve výbavě. Tímto nedostatkem byly bačkůrky. Pan domácí po nás vyžadoval přezouvání, což byl trošku problém. Naštěstí nás zachránil další z organizátorů Mirda, který byl již na ubytovně předem přítomen, aby vše připravil na náš příjezd. Ujistil všechny domorodce v okolí, že jsme očkováni a nešíříme žádné nebezpečné nemoci, a zároveň nám dovezl tak nedostatkové zboží, jaké byly právě ony bačkůrky. Sice neměl všechny velikosti, ale my věděli, že se vše přizpůsobí. Tedy hlavně se přizpůsobovaly bačkůrky. Všechny to přežily a na konci výletu jsme mu je mohli vrátit v pořádku a neporušené, pouze občas o pár čísel větší. Příště určitě bude mít pro nás připraveny ty správné velikosti, protože už dobře ví, jak velkou má každý z nás nožku. A jak to vlastně zjistil, tak k tomu se hned dostaneme.

moravka-070413-2126-bazi-img_7696_Po našem příjezdu a pár organizačních domluvách jsme se slezli do společenské místnosti, kde proběhlo první oficiální seznámení. Po úvodu nám byla sdělena jedna velice nepříjemná informace, a to, že máme vše krom jedné maličkosti, a tou byl toaletní papír. Věřte, oželel bych spoustu věcí, co jsem s sebou měl, ale toaletní papír - ten se oželet prostě nedá. A tak nám byla předložena jedna rulička, ze které si každý měl odmotat dle své potřeby. Což pro ty, co mívají potřebu často, mohl být trošku problém. Každý podle svého uvážení si vzal část této toaletní pomůcky. Musím říct, že se objevili i tací, co se hrdinně chtěli obětovat pro ostatní a nevzali si ani jeden čtvereček. Což u mě vyvolalo myšlenku čirého šílenství, ale posléze jsem zjistil, že každý hrdina je odměněn. Odměnou mu byla informace, že papíru je pochopitelně dostatek, což nás uklidnilo, ale hned poté nám bylo sděleno, že toto je první společenská hra a každý o sobě musí druhým říct toliko informací, kolik má útržků toaletního papíru. Což pro ty, co očekávali velké potřeby, bylo trochu náročnější. Ale taková už je hra. No a tak jsme začali postupně podle svých potřeb chrlit na ostatní informace o sobě. Pokud si natrháte více než 20 útržků, tak už všem povíte i jak velkou máte nohu, protože po deseti útržcích už opravdu nevíte, co máte říct. No a tak jsme se navzájem dozvěděli, jak kdo má velkou nohu i plno dalších velice zajímavých informací.

Po této vypečené předehře (to hlavní na nás ještě během pobytu čekalo) se začalo řešit osazení jednotlivých pokojů. K tomuto nelehkému úkolu se čelem postavil další z týmu, což byl Martin alias lilipután Joe (zase pochopíte až později), jenž se úkolu zhostil velice zodpovědně. A to tak, že již během cesty vymýšlel, jak nás náhodně rozdělit. Nakonec přišel se speciálně upravenou rovnicí o dvou neznámých a jedním známým a po třech hodinách vypracoval absolutně nečekanou směs čísel, podle nichž nás následně dělil do množin a podmnožin, což mělo za následek naše úvahy o jeho psychickém zdraví. Ale co na plat, podivným to způsobem jsme byli rozděleni, a tak jsme se mohli ubytovat v naších královských ložnicích. Byly sice po šesti postelích, ale to nám vůbec nevadilo.

Byl čas na uvelebování naších spacích komůrek a zároveň dalšího poznávání jednotlivých účastníků tohoto zájezdu. Tou dobou jsme se už mezi sebou alespoň částečně znali, ale pořád jsme nevěděli, kdo se objeví po půlnoci. V té době měla dorazit další skupinka opozdilců a o těch, co dorazili až druhý den ráno, se ani zmiňovat nebudu. Ne, to by si zas nezasloužili, ale jejich neúčast na první seznamovací akci se nesmí jen tak prominout. :-) A tak za trest už nedostali večeři. Jejich porce jsme si bratrsky stihli rozdělit už v osm hodin večer. Něco po půlnoci konečně dorazili a s nimi i chemické zamoření třetího stupně. Ono když se několik dospívajících kluků naráz vyzuje, tak to vám už není schopna pomoct ani česká protichemická jednotka. To by bylo asi vše k celému pátečnímu dnu. A teď hajdy na kutě, protože za pár hodin nás už čeká již společný celodenní program. A že jsme se měli na co těšit.

Za mostem v úzké ulici
je krámek z dálky vonící
meduňkou, rdesnem, skořicí
ale hlavně....

moravka-070414-0738-bazi-img_7705_Je půl osmé ráno a do nového dne nás probouzí levandulová Hanka Hegerová. Všichni se pomalu probouzí. Věřte, že sledovat 5 svých spolunocležníků, jak po ránu vypadají, je dost zábavné. Proto se brzy dostávají na řadu kosmetické kufříky a začíná náročný boj o zkulturnění našich vizáží. Zubní kartáčky se ohýbají pod tlakovou silou rukou. Vlasové gely tečou proudem. Sem tam nějaký make-up, trošku rtěnky :-) a hurá na společnou snídani. U té pak zjistíte, že sedíte vedle úplně jiných lidí, než které jste měli možnost vidět ráno vylézat z postele. Všichni jsou už upravení a navonění, jídelnou se nese zvuk švitořících hlasů.

Po snídani se scházíme ve společenské místnosti, kde nastává další kulturní hra a zároveň se stihne představit i zbylé osazenstvo. Před hlavním výletem do Karlova jsme spustili akci "prosocialní víla". Vysvětlovat celý princip hry by bylo na delší vyprávění. Takže stručně. Každý z nás se stal prosociální vílou a byl mu přidělen jeden náhodně vybraný člověk, jemuž měl po celý den pomáhat. Za odměnu, pokud jsme si to zasloužili, jsme dostávali lentilky. Každý měl svou vílu a zároveň byl někomu vílou. V praxi to u mě znamenalo, že po půl hodině jsem byl tak zmaten, že jsem nevěděl, čí víla vlastně jsem, a tak pro jistotu jsem se snažil dělat dobře všem. Byl jsem tak úspěšný, že s mou kolegyní Josefínou jsme založili i společný prosociální lentilkový fond. Ale zpět k výletu. Po rozdání rolí víl jsme vyrazili do Karlova. Hned ze začátku se v některých jedincích projevil obchodnický duch a začali nabízet lentilky za nošení batohu a podobných věcí. Jiní zase zkoušeli nabídnout všelijaké jiné služby nebo se po nich poptat. No rozhodně bylo o celodenní zábavu postaráno.

moravka-070414-1141-snoopy-dsc_0075_Popisovat jednotlivé části výletu do Karlova se mi ani moc nechce, proto jen ve zkratce. Poté, co jsme došli k obchodu, kde jsme si koupili trošku občerstvení (někteří z nás si chtěli s sebou vzít i celý chladicí box koly, což se bohužel nepovedlo), jsme došli k dětskému parčíku, který byl u jednoho podhorského hotelu. Ti dětinštější z nás se mermomocí chtěli povozit na kolotoči, takže 15 minut se skoro všichni točili a houpali a ostatní jen postávali okolo a tiše záviděli. :-)

Původním cílem naší cesty byla jedna restaurace, kde jsme hodlali poobědvat. Ta ale byla nečekaně zavřená, takže jsme si museli najít jinou, zřejmě v okolí jedinou otevřenou. Ta byla skoro plně obsazena, a tak ti úspěšnější, co si do ní probojovali cestu a objednali si něco k snědku, čekali na jídlo skoro přes hodinu. O to více času jsme zase měli k tomu, abychom mohli mezi sebou rozvíjet komunikační prostředky. Po obědě, který trval asi tři hodiny, jsme se pomalu začali vracet do naší krásné ubytovny. Po cestě zpět jsme ještě stihli nakrmit kozy, rozdat pár lentilek, udělat několik dobrých skutků a těm méně šikovným se podařilo své lentilky v kapse rozpustit do jedné celistvé hmoty, která již jen stěží mohla připomínat lentilku. A to nepíšu o těch, co své získané lentilky snědli při dlouhém čekání na jídlo v oné restauraci.

A tak jsme se živi a zdrávi dostali zpět do naší ubytovny, kde se již pomalu chystala večeře.

Po celkem ucházejícím jídle a troše toho odpočinku začaly večerní společenské aktivity. Co by to bylo za společenský večer bez trochy kulturního vyžití. A tak vzniklo několik dvojic, které měly za úkol ztvárnit určité životní situace v partnerství. Utvořily se páry nejrůznějších charakterů. Koho jsme hráli, bylo na naší fantazii, i to jak se zachováme. Pevně daná byla jen ta situace, a proto se každá z dvojic ujala své role jinak. Jednou z nejzajímavěji ztvárněných dvojic byl registrovaný pár Václava Klause a Miloše Zemana při řešení toho, že si Miloš nechal dát piercing do jazyku a pochopitelně se na to Vašíka nezeptal, což mělo za následek ohnivou debatu v jejich diskusním pokojíku. Kdo nezažil, ten neuvěří, ale pro nás, co to viděli na vlastní oči, to byl velice silný zážitek, jenž některé poznamenal na celý život. Obzvláště pak oba hlavní protagonisty. Následovaly další páry, které buď reálně, nebo zcela nereálně zahrály jednotlivé životní situace od návštěvy rodičů partnera až po objevení tajného milence s jachtou. Rozhodně jsme se všichni hodně nasmáli a pro některé to mohlo býti i poučné. :-)

moravka-070414-2254-bazi-img_7792_A nastává jeden z nejočekávanějších momentů tohoto večera, a tím je křest nové comingoutové brožůrky pro mladé kluky, co tímto obdobím právě prochází. Její tvorba trvala přes devět měsíců a její tvůrci v ní zanechali část svých životů i nemalou míru zdraví. Dnem i nocí tvrdě pracovali jak na obsahu tak i obvodu této unikátní literatury. Výsledkem mnohaměsíční lopoty a dřiny je několikastránková knížečka, která je v těchto dnech nominována na Pulitzerovu cenu, cenu Franze Kafky, Literární cenu Knižního klubu, hlavní autor byl pak nominován na Nobelovu cenu za literaturu a nejdůležitější z nominací je Kniha roku Lidových novin. Velice pečlivě proto sledujte jednotlivé udílení cen a možná se stanete svědky předání některé z těchto cen. A vám ostatním, co se o žádné literární ceny nezajímáte, doporučuji si přečíst tuto publikaci. Rozhodně to nikomu neuškodí. Pro ty, co comingoutem již prošli, je to příležitost si připomenout tyto chvíle a těm, co jsou zrovna v tomto období, to může pomoci nebo aspoň ukázat možnou cestu, jak si co nejednodušeji projít touto etapou života. Samozřejmě, že křest byl velkou událostí pro všechny přítomné. Nejdříve přichází krátký proslov. Pak již začínají hrát famfáry a šampaňské + rychlé špunty tečou proudem. Samozřejmostí jsou ovace, ovoce a jiné gratulace.

Po blažené půlhodince oslav jsme se ocitli na výletní vzducholodi, které naneštěstí uniká to nejpodstatnější, a tím je plyn.

A tak nezbývalo než postupným výběrem rozhodnout o naších životech a životech dalších cestujících. Pokud jsme chtěli přežít, museli jsme vyhodit z našeho dopravního prostředku postupně jednoho po druhém. Hlavním rozhodováním bylo, kdo půjde (respektive poletí) dřív a kdo později. A aby to nebylo zas tak jednoduché a nezačali jsme vyhazovat ty nejméně v kolektivu oblíbené, tak každý z nás se stal úplně někým jiným. A tu se objevili na palubě lékařka, starý muž, politik, transexuální policistka, tlustý muž, blondýn, těhotná žena, psycholog, voják, němý, skinhead, Rom a další zástupci jednotlivých segmentů společnosti. Pochopitelně jsme v moderním demokratickém světě, a proto jsme i moderně a demokraticky pomocí hlasování rozhodli o tom, kdo musí opustit naši vzducholoď. Zde musím upozornit ty, co mají pár kilo nadváhy, že by měli začít cvičit a hubnout, jelikož pokud by se dostali do podobné situace, tak je ubezpečuji, že opustí vzducholoď jako první. Po nich budou následovat staří lidé, němí, ti co jsou nakaženi HIV, následně blondýny/ni. Posléze již všichni ti, co si neobhájí svoje místo na palubě. Jako jedno základní humánní pravidlo všichni odhlasovali, že ženy se vyhodí až na konci. Z čehož asi měla největší radost transexuální policistka :-), která těsně před odletem stihla prodělat poslední sérii chirurgických zákroků. A kdo nakonec zůstal a stal se jako jediný přeživší? Pokud se někdy v životě vyskytnete na vzducholodi padající k zemi, doufejte, že jste psycholog a jmenujete se Nicolas. Budete mít velkou šanci přežít. Doufám, že všichni čtenáři pochopili, že šlo o naší poslední sobotní společenskou hru. Pak jsme se rozloučili a popřáli dobrou noc, protože jsme dobře věděli, že druhý den ráno budeme muset brzy vstát, abychom se stihli zabalit. Nastane chvíle odjezdu a loučení.

moravka-070415-1055-bazi-img_7819_A jak proběhly naše poslední chvíle? Po ranní snídani a přípravě se na odjezd proběhlo ještě společné focení, výměna kontaktů mezi sebou a nastaly časy loučení. Nejprve s jednou menší částí, co odjížděla autem. Náš zbytek již se pomalu sunul do autobusu, ještě chvíli společně cestoval a pak začaly naše řady řídnout a řídnout, až jsem zůstal nakonec sám stojící na zastávce šaliny v Brně kousek od místa, kde před dvěma dny začínal můj nejhezčí výlet v životě. Je mi trochu smutno, ale mám něco, co mi zvedne náladu. Spoustu krásných vzpomínek. A vždy, když mi není zrovna nejlépe, si vzpomenu na nezapomenutelnou lékařku Ráchel, Josefínu, Roma Boba, Liliputa Joa, těhotnou ženu, našeho skvělého organizátora Kubu, jemuž patří velký dík za vše, co pro nás přichystal, i na všechny ostatní a hned je svět veselejší. Moc mi chybíte a doufám, že se na dalších setkáních znovu potkáme.

Všechny zdraví vaše Dafné