Je všední pozdní večer. Sedím u počítače, poslouchám příjemnou odpočinkovou hudbu a kutím něco nesmyslného na počítači, když se ozve povědomý zvuk příchozí zprávy. „Máš něco v plánu na víkend 24. - 26. února???", ptá se mne kamarád. Obratem na klávesnici naklepu mírně vyhýbavou odpověď - nemám rád, když někdo či něco nabourává můj zaběhlý stereotyp, iluzi dokonalého světa, ve kterém žiji a o kterém jsem se přesvědčil, že jsem v něm šťastný.

 Okamžitě přichází odkaz na web teen.stud.cz s pozváním na víkendový výlet na hory. (Se svojí sexuální orientací jsem se vyrovnal již před několika lety, přijal jsem ji a mému srdci blízcí lidé o ní vědí. Nikdy jsem však neměl žádného homosexuálního kamaráda. Měl jsem sice několik partnerských vztahů, ale to je něco naprosto jiného.) Poděkuji a již předem zavrhnu možnost, že bych mohl jet. Jenže. Každý potřebuje mít pocit, že někam patří, že existují i jiní, které trápí občas stejné myšlenky. Následující dvě noci toho moc nenaspím. Převaluji se z boku na bok a nedaří se mi usnout. I když se snažím nemyslet na pozvání, jež jsem obdržel, nejde to. Rozhodnu se. Pojedu!

Všechny formality vyřídím až příliš rychle. Zbývá přemnoho prostoru pro přemýšlení. Znovu a znovu zvažuji, jestli by nebylo lepší, abych vše odřekl. Přece jen nebudu tam nikoho znát. Přijmou mě? Mám s nimi opravdu něco společného? Nevsugeroval jsem si to jen vše? Neměl bych se bát? Lidé z mého okolí, kterým důvěřuji, mají velikou radost, že jsem se rozhodl jet a poznat nové lidi, se kterými mám něco společného!

Přijíždím do Brna. Tolik lidí všude. A já tu neznám živou duši. Pořád mám ještě dost času otočit se na podpatku a vrátit se. Snad bych to i udělal, kdybych přes hodinu čekal sám v cizím městě, které pro mě nic neznamená.

Potěší mě smska od Baziho s prosbou o pomoc při nákupu potravin. V odpovědi nezaváhám, i když nevím proč a než by jeden řekl Rýmařov, stojím pod otáčivými hodinami před Hl. nádražím. Trochu nervózně přešlapuji z nohy na nohu a pořád se kolem sebe rozhlížím. Jak asi vypadá někdo, kdo si říká Bazi? Naštěstí nečekám dlouho a Bazi mě osloví – jak mě asi poznal? To je tak očividné, že jsem gay nebo moje nervozita bije tolik do očí?

Seznámení s Martinem mi dodá sebedůvěry. Jdu se sympatickým mladíkem, který vypadá jako táborový praktikant, alespoň jak si na ně vzpomínám z dětství, do supermarketu. Má obrovskou krosnu a kolem krku šátek jako Ferda Mravenec (práce všeho druhu:-). Mluvíme o Klausově zamítnutí zákona o registrovaném partnerství, o jeho politickém gestu, když přizval zástupce Gay s lesbické ligy k diskuzi teprve až po oznámení svého veta, o počasí, o nákupu, ... Již neuvažuji, že bych nejel, nemám kdy. Pořád se něco děje. Rychle se prodíráme zástupy lidí, abychom nepřišli pozdě na sraz. Tady poznávám další účastníky výletu, včetně sympatické blondýnky Alči, která se pořád směje a operativně zjišťuje, jestli nám někdo nechybí. Zatím je nás šest, ostatní se připojí později. Cestu vlakem věnujeme debatování o všem, co nás napadá. Většinou spíše poslouchám, chci se o všech něco dozvědět. Některé souvislosti mi sice unikají, ale mezi všemi panuje příjemně uvolněná nálada. Cítím se dobře. Nervozita zmizela kdesi v černé díře a nahradila ji veliká zvědavost. Jací jsou? Jak tráví volný čas? Znají se již dlouho?

V podvečer dorážíme do tmou zahaleného a sněhem zavaleného Rýmařova. Fouká nepříjemný studený vítr, a proto jsme všichni rádi, když ze sebe můžeme shodit bundy v chatě. Cestou náš počet narostl a příjezd posledního opozdilce je očekáván až v pozdních hodinách. Těch několik set kilometrů sice rychle uteklo, ale všem nám pořádně vyhládlo. Prvním úkolem je rozdělení služeb, které se rychle vyřeší losováním a o několik minut později se již tým A pouští s vervou do přípravy těstovinového salátu s tuňákem a jeho vegetariánské varianty ochucené bílým jogurtem a sýrem. Výsledek je oceněn zaslouženým všeobecným hlasitým mlaskáním. Jen co tým B umyje nádobí, přichází na řadu seznamovací hra. Snad byla zařazena kvůli mně, jelikož jsem si nebyl schopen zapamatovat jediné jméno, na tom ovšem nezáleží, jelikož se setkala se zájmem a protáhla se až do pozdních hodin. Úkolem bylo v prvním kole vymyslet přídavné jméno, které začíná stejným písmenem jako naše křestní jména. V kole druhém musel každý vysvětlit, proč přiřadil ke svému jménu příslušné adjektivum. Ukázalo se, že naše kolektivní slovní zásoba je poměrně bohatá a nakonec jsme se dokázali pro jediné rozhodnout všichni. Návrhy padaly nejrůznější, řadu zajímavých přídavných jmen jsme i vytvořili, co je však nejdůležitější, dobře jsme se pobavili. Ti méně otrlí se odebrali již spát a několik největších nadšenců se vydalo na nádraží přivítat posledního opozdilce. Nakonec jsme všichni usnuli zaslouženým spánkem.

Probuzení do sobotního rána bylo velmi náročné. Nikomu se nechtělo vylézt ze zahřáté postele. Tým A připravil snídani, která se stala zároveň organizační poradou poledně-odpoledního programu. Komunikační šum v organizaci totiž způsobil, že jsme měli podstatně více jídla, než jsme dokázali sníst, konkrétně asi o 70 rohlíků a kilo a půl masa. Tomu byl přizpůsoben náš plán, a tak místo oběda v místní hospůdce jsme byli pozváni místním účastníkem k okupaci jejich domácnosti. Aby nám všem pořádně vytrávilo po vydatné snídani, podnikli jsme výstup na jakýsi místní vrch, odkud byl krásný výhled po okolí. Počasí nám přálo, a proto jsme si na sněhu zahráli hru o vzájemné důvěře. Čekání na oběd, který měl na starosti tým B jsme si ukrátili karetní hrou Uno (velmi dynamická to hra:-) a poslechem oblíbené popové zpěvačky Madony. Moc jsme si všichni pochutnali na dozlatova opečeném kuřátku (což budiž ke cti týmu B!). Odpoledne jsme potrápili svoje mozkové závity logickými úlohami, při kterých jsme se nemohli dopočítat barevných ponožek, stejně jako ruďochů sedících před týpí. V podobném duchu se nesl i celý večer, jen nakrátko přerušený konzumací dalšího jídla – číny po sečuánsku dle našeho vlastního receptu. A tak jako nás odpoledne trápily starosti s ponožkami, večer se nám kouřilo od hlav při počítání rukou anglických lordů, kteří je navzájem konzumovali. Ti nejodvážnější se propočítali až do druhého dne. Zajímavým byl bezesporu také kvíz nejjedovatějších látek, kterému nás podrobila Alča. Výsledek by bylo možné shrnout do konstatování, že většině z nás by se nepodařilo nikoho otrávit:-).

Nedělní ráno v sobě již mělo nádech návratu domů. Po lehčím snídaňovém obědu jsme se věnovali karetním hrám, než jsme museli vyrazit na vlak. Stejně pozvolně jako jsme během cesty do Rýmařova přibírali účastníky, tak jsme je během návratu ztráceli. Loučení bylo srdeční záležitostí – přátelská objetí, poplácání po zádech, poslední zamávání...

Byl to skvělý výlet! Je pondělí večer a já právě dopisuji tenhle malý příběh, který pro mne tolik znamená. Nestalo se vlastně nic zásadního, ale cítím se jako někdo úplně jiný. Seznámil jsem se s více jak deseti skvělými lidmi a pořád mi před očima vyvstávají jejich úsměvy a slyším jejich hlas. I když mě vůbec neznali, přijali mě a chovali se ke mně úžasně. Velmi silným zážitkem pro mne bylo loučení. Dokud jsem byl s nimi, cítil jsem se dobře a ani v koutku duše mě nenapadlo, že na ně budu tolik myslet. Byl to víkend, který se mi hluboko uložil do paměti a naprosto změnil moje vnímání světa. Nedokáži vysvětlit, co teď cítím. Je to jakýsi pocit sounáležitosti? Snad! Jsem teď opravdu šťastný. Díky za vše a všem!

Jakub