Na sobotu 28. 5. jsem se vysloveně těšil. Škola už mi skončila a já už jsem se předem bál, že nebudu mít co dělat. Na Internetu jsem našel pozvánku na akci pro mladé gaye – upřímně řečeno, dřív by mě nenapadlo jít na jakoukoli takovou akci, ale v posledním měsíci jsem potkal pár skvělých kluků, a to mi dodalo odvahu – a tak jsem zavolal Deponymu a zeptal se ho, jestli bych se mohl zúčastnit.

Když jsem vytáčel číslo, myslel jsem si, že jsem připravený na cokoli, zdvořilým odmítnutím z jeho strany počínaje a vřelým přijetím konče. Ale pravda je, že Deponyho entusiasmus mě doslova ochromil, i když jsme spolu jen telefonovali – no a tak jsem se na výlet těšil o to víc.

V sobotu jsem si pěkně přivstal, protože do Brna to mám docela dost daleko, a co se Českých drah týče, s těmi mám dlouholeté zkušenosti a nechtěl jsem nechat nic náhodě. Proto jsem byl v Brně už v osm hodin – ale čas mi pěkně utekl, když jsem pár set metrů od nádraží našel knihkupectví (nechal jsem tam devět stovek ...). Pár minut po půl desáté dorazil Depony a protože nevěděl, kde jsem, zavolal mi, abych se přidal ke skupince několika kluků, kteří už tam čekali. Jak mi volal, vyšlo sice najevo, že stojím tři metry od nich, ale to bylo jedno, hlavně že jsme se našli. Pak už jsme jen počkali ještě na pár kluků a po troše zápolení s jízdenkovým systémem IDSka jsme mohli vyrazit.

Ten den jsme museli mít štěstí, protože autobus, kterým jsme jeli z Tišnova do Lomnice, nám neujel (ačkoli už byl hezky rozjetej, když jsme ho dobíhali – vidíte, měl jsem s těma ČD pravdu ...). Nakonec jsme zdárně dorazili a vystoupili jsme v Lomnici, přímo před avantgardní sochou, která představovala začátek stezky Járy Cimrmana. Počasí nám přálo, sluníčko svítilo, co mohlo, a my jsme se „plahočili" od jedné naučné zastávky ke druhé, přesně tak, jak si to Mistr (J. C.) představoval. Teplo totiž bylo velké, ale určitě snesitelné, protože v souvislosti s ním padaly celý výlet poznámky o teplých věcech. :-) Ovšem všichni jsme samozřejmě byli spokojenější, když se naučná stezka ponořila do lesa, ve kterém bylo přeci jenom příjemněji.

Vedení výletu – tedy Depony a Míra – mělo takové úmysly, jako že bychom se mohli případně po cestě vykoupat, protože jedno koupaliště bylo vyznačené na mapě. Neřekli ovšem nikomu, aby si vzal plavky, a tak je dobře, že ze dvou "vodních" ploch, které jsme potkali, byla jedna požární nádrží a druhá neměla ani kapičku vody, ale zato asi dva metry hloubky ukončené solidním betonem, což hezky dokresloval nápis „Koupání na vlastní nebezpečí".

Úspěšně jsme zdolali všechny zastávky cesty, na jedné jsme si přečetli recept na nějaké buchty či co, u jedné jsme si zazpívali (proč mám pořád ten nepříjemný pocit, že jsme zpívali jen já a Depony?) a nakonec jsme vítězoslavně stanuli na Cimrmanově Pohlaví. Tady jsme se zastavili a dali se do řeči (vedení výletu by určitě řeklo, že to byly samý drby ...). Když jsme si pořádně odpočinuli, vydali jsme se na cestu zpátky.

V Lomnici nám pořád zbývala ještě asi hodina, tak jsme si sedli před místní hospůdku, povídali jsme si, koukali po klucích ... a pak už jsme jen jeli domů. To byl (alespoň pro mě) konec výletu, ale ne takový ten smutný konec, to ne. Ten výlet se mi hrozně líbil a myslím si, že jsem si na první podobný zážitek snad ani nemohl vybrat lepší partu. Opravdu, výlet stál za to a moc se mi to líbilo.

Lukáš