„Pod hodinami", to je něco jako 9 ¾ pro zasvěcené. Tady to tedy začalo. Celkem sympatická 14tá hodina odbila a bylo jasno, že přes veškeré moje úsilí zmařit návštěvu Moravské metropole, vtělené do mé neuvěřitelné lenosti a profláklé schopnosti zapomínat to, co se mi nehodí, přes můj strach z neznámého (aneb jsem nováček), dorazil jsem do Brna živ a zdráv společným úsilím Deponyho, Student Agency a mé nejdražší mamky.

Teprve tady jsem se dozvěděl, že krycí název akce „Bradlo" není ona známá lyžařská pláň, ale název vlaku, který nás měl odvést, s několika přestupy, do Rýmařova. Moje cesta vlakem byla třívrstevná: mé Id si užívalo jízdu vlakem, který využívám poměrně málo, Mé Ego se seznamovalo s neznámými tvářemi a diskutovalo osobní (rozuměj PC) problémy a obligatorní počasí a konečně mé Superego si užívalo příjemně uvolněnou atmosféru a odpočívalo - poprvé po dlouhé době. Mému Egu v seznamovaní pomohl i Depony, který zinscenoval známé seznamovací kolečko. Během cesty jsem vymýšlel způsob, jak se zbavit našeho „mravního dozorce" Baziho, bohužel vlak zastavil dřív, než se mi povedlo celý plán domyslet, a tak Bazi nakonec přece jenom vyskakuje z jedoucího vlaku (hrál jsem, že jsem zapadl do závějí na nádraží, aby nestihl vystoupit).

Tak se stalo, že stojíme před nápisem „Superpenzion". Její majitel jistě nehodlal zahodit svůj podnikatelský talent, což se mimo jiné projevilo i v ubytování jako takovém - luxusně velká koupelna se dvěma záchody a rohovou vanou, která byla snad celá polepená v různých světových jazycích „návody", jak vanu nepoužívat, což ještě majitel doprovodil zajímavým komentářem, jako vlastně skoro celý inventář.

Pokoje byly tři. Třílůžák, pětilůžák a sedmilůžák byly přidělovány podle přání, nebo intuitivně Deponym. Tak se stalo, že jsem se dostal do třílůžáku. Ale to už na nás čekaly palačinky „made by Milda a Mirda" s marmeládou. Ani byste nevěřili, jak přišly vhod. Děkuju.

A protože bylo už pozdě a mělo by se jít spát, tak jsme my šli hrát něco na způsob „Městečka Palermo" s exkluzivními pravidly. Jsem si jistý, že to všechny bavilo. Vydrželi jsme asi tři hry a různě obměňovali pravidla, podle nálady. Potom vznikly, co si pamatuji, různě velké hloučky, které se bavily samy.

Pak se šlo spát.

No a druhý den byla rozcvička, kterou jsem měl údajně vést já. Naštěstí jsem stihl utéct, přesto se ke mně pár zběsilých nadšenců později přidalo. Pak se šlo snídat. A to už celý den směřoval skoro k obědu, když jsme dorazili po procházce do 6km vzdálené hospody, naproti sjezdovce. Najedli jsme se výtečně, pokud jsme k tomu dostali příležitost: například Bazi nedostal jídlo vůbec, pořád si myslím, že to byl osud, který mi chtěl vynahradit ten rozjetý vlak, ze kterého nakonec stihl vyskočit; Honza si jídlo nakonec vybojoval a vrchol všeho byly syrové žloutky v česnečce. Ale mně se všechny problémy intuitivně vyhýbaly. Když se nakonec po obědě rozhodovalo, kdo se vydá zpátky kratší cestou, a kdo vyzkouší delší alternativu, pod vedením Kamila, přejedené tělo si vynutilo jasnou volbu.

To už ležím v posteli s čajem v ruce a poslouchám rozhovor a vlastně se ho také občas účastním.

Alternativní skupina dorazila; byli celí zničení a do večeře jsem neslyšel nic jiného než o 20km túře, kterou podnikli, o tom, jak se prohrabávali horskými závějemi, a celou řadu detailů. Čekalo se na večeři, na kuřecí rizoto by Milda a Mirda :-)

Ještě by možná bylo dobré zmínit se o charakteru jakéhokoliv pobytu mimo superpenzion. Totiž, když vám zrovna někdo neurval hlavu sněhovou koulí, neobalil vás ve sněhu, (nebo se o to alespoň pokoušel, že Depony? :-) ) nebo vás nepřepadl ze zálohy, tak jste si mohli být jisti, že k tomu v nejbližších několika vteřinách dojde. Někdy, a to zcela výjimečně, se stalo, že jste snad i Vy pocítili neodolatelnou touhu všechen ten sníh okolo nějak užitečně využít.

Ale to už je po rizotu (kousek zbylo, to se ale dojedlo druhý den jako rychlý oběd) a opět se tvořily hloučky. Jeden hrál ruletu a známé Scrable, ten druhý „Na pravdu"; ta mě ale moc nebavila, protože se v tom nedalo prohrát, jak je mým dobrým zvykem. Byl tu také Deponyho IQ test, kde maximum bodů získal někdo okolo čtrnácti. Tak dobrá, nebyl to IQ test. Ale rozhodně byl přinejmenším zvláštní. Nevíte náhodou, které největší zvíře vymřelé už v 50. letech 19. století, obývalo v moderních dějinách Zemi?

No a pak myslím, že se šlo zase spát.

Vstávalo se ráno, jako obvykle. A jako obvykle byla rozcvička. Tentokrát pro dva nadšence, se mnou tři. Tak nějak jsme si zacvičili a nasnídali a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství ve sněhu. Dozvěděli jsme se, že obvyklé spojení Rýmařova se světem, železnice, je dočasně mimo provoz, a byli jsme donuceni najít náhradní řešení. A tak jsme se vrátili do chaty a začali rychle balit, abychom stihli autobus do Olomouce ve dvě...

Na vlakovém nádraží jsme udělali poslední fotku a definitivně ukončili tohle setkání.

Můžu mluvit jen za sebe, ale za poslední rok jsem si tak dobře nikdy neodpočinul, a to i přestože jsem tam spal méně než málo. Pohodová a klidná atmosféra, vtípky, přátelé, příroda a vzduch a navzájem si komplementární lidé udělali ze dvou dnů časy, na které budu ještě dlouho vzpomínat, ne-li, na které nikdy nezapomenu.

Díky
Honza