Je sobota 4. září, devět hodin ráno. Nestíhám, mám pár minut zpoždění a můj úprk skrz centrum musí u kolemjdoucích budit pocit, že mi evidentně ujíždí poslední vlak. „Pod hodinami", kde je obvyklé místo k setkávání pro Brňáky a i mimobrněnské (těm se pak ale musí pečlivě vysvětlit, co tím chtěl autor říci) už stála menší skupinka lidí, kteří z dálky vypadali normálně.

Kupodivu i zblízka vypadali normálně, a tak jsem se k nim dle pár známých obličejů připojil. Čekalo se ještě na pár opozdilců, kterým se zpozdil autobus, vlak či vlastní nohy, a pak se vyrazilo směrem na Zvonařku na autobus. Pohodu pochodu narušoval jenom hluk dopravy a posléze i stavba Vaňkovky, kolem které jsme museli projít. Na autobusovém nádraží nebylo moc co ke koukání, takže jsme netrpělivě očekávali příjezd autobusu a pak hurá za víkendovým výletem.

Výstup u benzinové pumpy kousek od Pasohlávek dal pokyn některým jedincům, aby navštívili tamější WC a zbytek byl Katkou zformován do kruhu nepravidelného tvaru a začalo seznamování, pro velký úspěch dvě kolečka. Poté jsme se vydali vstříc polím a strništím a případným zkratkám, u kterých samozřejmě platila řada Murphyho zákonů. I přes řadu protestů o vedení a orientaci (nyní mám na mysli jinou než sexuální) v prostoru jsme se prokousali a prokecali až k cílovému bodu, ke kempu ATC Merkur. Získali jsme několik tajemných klíčků od bungalovů, kde jsme měli bydlet, ale o ubytování zatím nepadlo ani slovo. Po bližším seznámení a vylosování jména osoby, které jsme po dobu pobytu měli být nápomocni coby „dobré víly", jsme si šli prohlédnout místo, kterému jsme na jednu noc mohli říkat „domov".

Rozdělení do pokojů neproběhlo nikterak komplikovaně, protože první pokoj se zformoval hned, co byl u něj stanoven počet postelí, a zbytek výletníků už měl tedy přibližně jasno. Po vybalení věcí a převlečení do plavek se šlo šplouchat do vody a zajezdit si na tobogánu. Společenské hry, které byly vymýšleny během dne i noci, zaměstnaly nejen tělo, ale i hlavu, takže nelze říct, že jsme na něco při „procvičování" zapomněli (ještě dnes mne bolí svaly, o kterých jsem snad kdysi slyšel v biologii a nikdy nevěřil, že je taky mám). Na odpolední hodinu (jen nevím, na kterou) jsme měli domluvenou plavbu na místním parníku. Většinové „ano" dalo rychlý spád událostem a už jsme pluli. Jediný problém, který jsem já osobně na parníku prožíval, bylo velké množství pavouků, kteří považovali loď za místo vhodné k odpočinku a růstu. Naštěstí jsem nebyl na arachnofóbii sám, Mirda se snažil také udržet hladinu odporu vůči těmto členovcům na úrovni, při které se naše okolí bavilo, zatímco my se třásli strachy.

Po ukončení plavby jsme se vydali zpět do „tábora" s novými zážitky a napjatě očekávali další plány na pozdní odpoledne a večer. Aby nebylo vodního prostředí na zážitky málo, při západu slunce jsme si zapůjčili čtyři šlapadla a vydali se na hodinovou relaxaci po přehradě. Aby nám nebylo smutno a těm čtyřem šlapadlům také ne, spojili jsme se v jedno velké šlapadlo a společným šlapáním jsme se prošlapali zase zpátky ku „přístavu". Večer byl ve znamení „táborového" ohně ze dřeva, které jsme posbírali, kde to jen šlo, i u sousedů. Během opékání špekáčků jsme si svorně všichni „zažouželili" a jeden by nevěřil, jak se i dospělí do této hry zaberou a co z nich může taky „vypadnout" (viď Katuško?:))

Když se najedli ti, kdož měli žaludky prázdné, vmísili jsme se mezi štamgasty do stánku s občerstvením, kde se prvně pila jen kofola, následně se uspořádal menší turnaj ve stolním fotbálku, a kdo měl ruce volné, anebo smůlu v turnaji, věnoval se hraní piškvorek. Noc byla sice mladá, jak se říká, ale většina z nás už se raději vydala do svých postelí odpočívat. Někteří se sice odebrali na své ubikace, spát se jim ovšem evidentně nechtělo, a tak hráli jistou pubertální hru (stejně to všechno byli puberťáci:)) a postupně odpadali, až do půl páté.

Ráno, respektive v 8:30, nás čekal budíček, po němž následovala návštěva aktivní Katky, která toužila po rozcvičce. Odmítal jsem následovat Katčin hlas z prostého důvodu – můj mozek odmítal zpracovávat pokyny zvenku a rozhodně byl proti posílání nějakých „příkazů" svalům, aby začaly vyvíjet nějakou činnost. (Katko, to ber jako moji soukromou omluvu... byl jsem v tom vážně nevinně.) Po mém osobním neúspěchu u rozcvičky jsem najednou ožil a hrnul se s ostatními na snídani. Po vydatném zasycení jsme se znovu vydali vstříc sportovnímu klání, opět se hrálo frisbee, které získalo předcházející den velké množství fanoušků. Poté se zkusilo zápolit ve fotbale a přišel čas oběda (čas jídla byl pro mne vždycky rozhodující, protože nikdy nevíte, kdy dostanete příště zase najíst). Nakonec nastal čas, kdy jsme se museli sbalit a opustit bungalovy. Sešli jsme se na místě, kde jsme začínali, abychom zhodnotili víkendové setkání, co se nám líbilo a co naopak ne. Odezva účastníků byla v 99% kladná (1% se muselo někam schovat, páč 100% vypadá podezřele, na tom budovali úspěch komunisti – kdo si pamatuje, ten ví) a bylo vidět, že víkend jim hodně dal a že je mrzí blížící se konec.

Rozloučili jsme se s majitelem, který nám byl nápomocen při domlouvání všemožných atrakcí a slovutným sponzorem ve stravování, dále jsme poděkovali milé slečně v obsluze a jednotlivě se poděkovalo i organizátorům Katce a Petrovi za jejich snahu a iniciativu. Poté jsme předali klíče od bungalovů na recepci a vydali se pěšky zpět k benzinové pumpě, odkud jsme den předtím vyrazili vstříc zážitkům. Cesta zpět do rušné civilizace byla poněkud delší, protože autobus byl plný, přesto nám to uteklo a po příjezdu do Brna jsme víkendové setkání zakončili v Áčku, kde jsme se také věnovali společenským hrám a povídání. Postupně jsme se rozcházeli, jak komu jel vlak, autobus či místní MHD a tím se uzavřela jedna moc příjemná akce, na kterou jistě budeme všichni dlouho vzpomínat.

Poděkování si zaslouží především Radek, který byl velmi šlechetný a de facto jsme byli jeho hosté. Staral se o nás téměř otcovsky a to si dík rozhodně zaslouží, páč díky němu „děti" neměly hlad a ani žízeň. Dále organizátoři této akce, ať už se za tím skrývá kdokoliv, by snad mohli dostat i metál, a hlavně je potřeba poděkovat těm, kdož se tohoto víkendového setkání zúčastnil, tedy klukům a holkám, kteří se rozhodli odpoutat od svých zvyklostí a starostí a prostě se přijeli na víkend bavit.

PS: Nevíte někdo, kdo mi dělal „dobrou vílu"? :)