Slovo coming out, které padlo už v úvodu, je dalším anglickým termínem, který se v souvislosti s homosexualitou používá. Doslova přeloženo znamená vyjít ven, vyjít napovrch, vyjít najevo. V našem případě tedy nechat vyjít najevo naši orientaci. Není to jenom přijetí vlastní sexuální a citové orientace, ale zahrnuje taky proces, kdy se s někým o tuto zkušenost podělíme. Na coming out neexistuje žádný univerzální recept, který by platil pro všechny. Vždycky je to individuální záležitost, u které záleží třeba na tom, jaké máme vztahy s rodiči, do jaké školy chodíme, jaké máme kamarády, čemu se věnujeme ve volném čase, kde žijeme a nebo v co věříme.

dvereComing outem se nám bude procházet snáz, když budeme sami se sebou vyrovnaní a smíření. Jenomže na druhou stranu, kdo je? Každý má nějaká citlivá, slabá, skrytá místa a gayové nebo lesby samozřejmě taky. Rozhovor s dobrou kamarádkou nebo kamarádem nebo vyhledaná pomoc odborníka (psychologa nebo sexuologa) nám v ujasňování si vlastních pocitů můžou pomoct, tak jako na oplátku my pomáháme našim kamarádům, kteří se nám svěřují se svými starostmi. U svěřování se přátelům a kamarádům stejného pohlaví můžeme mít strach z toho, aby si to nevyložili jako výzvu k chození nebo vyznání lásky. A někdy to dokonce můžeme jako vyznání myslet.

Je-li to opravdu dobrý kamarád nebo kamarádka, tak by to nemělo dopadnout zle. Ale musíme si taky uvědomit, že i pro ně je mnohdy náš coming out velkým překvapením, stejně jakým kdysi bylo pro nás, když jsme si my sami uvědomili, jak to s náma vlastně je. Stejně jako my, i oni potřebují čas tuto informaci vstřebat.

Na gymplu jsem měla pocit, že jsem zamilovaná do své nejlepší kamarádky. Dlouho jsem si myslela, že je to opravdu jenom dobré kamarádství, ale pak mi došlo, že to je i něco jiného. Ona chodila už dlouho s klukem a věděla jsem, že nemám vůbec šanci, ale stejně jsem jí to řekla, protože jsem si myslela, že by to jinak stejně poznala. Vzala to dobře a řekla, že je ráda, že jsem jí to řekla, že se tím na našem přátelském vztahu nic nemění. (Lída, 19 let)

Koho si vybereme jako prvního člověka, kterému se chceme svěřit, může být taky velice různé. Někdo si vybere svého bratra nebo sestru, někdo vychovatelku na internátě, někdo vstřícného učitele, někdo se svěří mámě, někdo raději tátovi, někdo blízké kamarádce nebo kamarádovi, někdo faráři při zpovědi, někdo zavolá na telefonní linku pomoci. Cesty jsou různé a nedá se říct, že by jedna z nich byla ta pravá nebo lepší než jiné. Záleží na tom, co nám vyhovuje, v čem se cítíme dobře a pohodlně.

Když se rozhodneme ke coming outu, jistě to neznamená, že od teď budeme říkat o své orientaci každému na potkání. Záleží jenom na našich rozhodnutích a je dobré dělat je s citem. K tomu taky patří dobré načasování. Vyklopit to všechno co nejdřív nemusí být vždycky ta nejlepší cesta. Na některé rodiče je lepší nespěchat. Na druhou stranu volíme-li opačnou taktiku a rozhodneme se co nejdýl neříkat nic a otázky odbývat nejrůznějšími výmluvami, můžeme se dostat do situace, kdy se to naše rodina dozví od někoho jiného než od nás. Taková situace má riziko v tom, že nemáme kontrolu nad tím, jakou formou to někdo našim rodičům řekne.

Našim jsem to nikdy říkat nechtěl a nechci. Jsou už staří a mohlo by to s nima šlehnout. Studoval jsem v Praze a bydlel na koleji, pak jsem si našel s partnerem podnájem a domů jsem postupně přestal jezdit skoro úplně. Když tam jsem, pořád se mě ptají, jestli mám nějakou přítelkyni a kdy se budu ženit. Nemám na to náladu. Nemáme se o čem bavit. (Jirka, 29 let)

Obavy ze svěření rodičům jsou pochopitelné. Jestli ale něco předstíráme nebo neříkáme moc dlouho, může se stát, že se dostaneme do bludného kruhu, ze kterého je pak těžké se vymotat ven. Lži a nepravdy se nabalují jedna na druhou a vytváří nový virtuální svět, který by se coming outem úplně rozbil, do čehož se nám pak pochopitelně ani nechce. Jenomže odcizení s rodiči, které je toho pak důsledkem, taky není příjemné a může nás později mrzet.

Způsob, jakým o své orientaci druhým lidem říkáme, může být taky důležitý. Věřícímu spolubydlícímu, který si zrovna čte ve Strážné věži nebo v Katolickém týdeníku asi nehodíme do klína gay porno časopis v očekávání, že si s námi pak bude rád otevřeně povídat o tom, co máme na srdci. I když stát se to může. S rodiči se můžeme rozhodnout mluvit s oběma nebo s každým zvlášť, můžeme jim napsat dopis, zatelefonovat, pozvat je na večeři nebo s nimi zajít k psychologovi. Měli bychom si věřit a doufat, že dovedeme reakci našich rodičů alespoň trochu odhadnout a podle toho volit cestu, kterou jim tu informaci sdělíme.

Když už se rozhodneme někomu svěřit s něčím, čím jsme se předtím dlouho zabývali a třeba i trápili, často čekáme nějakou dramatickou reakci. A ona přitom vůbec nemusí přijít. Kamarádka může říct, že si to tak trochu myslela, spolužáci to můžou vzít úplně dobře a samozřejmě. Prostě žádná velká věc. U rodičů se můžeme setkat s mlčením. Žádný velký povyk, ale taky žádné otázky a hlubší zájem o věc. Vzali to na vědomí, ale dál už o tom nechtějí slyšet. Měli bychom mít na paměti, že tak jako bylo naše teď už vyslovené tajemství náročné pro nás, může být těžké i pro ty, kterým se svěřujeme. Dejme jim proto trochu času, aby to strávili.

Matka našla v mým pokoji nějaký gay časopisy a ptala se, co to má znamenat. Snažil sem se o tom mluvit, ale pak to celé uzavřela tím, že o takových prasečinách se mnou u nás doma nikdo mluvit nebude. A tak je to pořád, naši to prostě neberou. S otcem je to ještě horší, s tím to radši ani nezkouším. Někdy to jen komentuje, že to jsou ty moje úchylný věci. (Boris, 18 let)

Zřídka se stane i to, čeho se můžeme obávat v nejhorších představách - že to naši rodiče nevezmou vůbec a nemění se to ani časem. Potom je důležité mít kolem sebe někoho nebo něco, co nám odmítnutí rodičů aspoň trochu vyrovná. Pro někoho to může být škola, která ho baví, pro jiného dobří kamarádi nebo partner.

Nepochopení rodičů často cítíme jako ztrátu hlubší a trvalejší a v takovém případě určitě stojí za to na tomto vztahu pracovat a nevzdávat všechno hned a najednou. Můžeme začít třeba tím, že si seženeme nějaké materiály a literaturu a zkusíme je rodičům nějak šikovně předložit. Pomocnou rukou může být i dobrý psycholog nebo sexuolog. Nebo můžeme zkusit zavolat na některou z telefonních help-linek (nejlíp na ty, které se na téma homosexuality přímo specializují) a zkusit tam svou situaci znovu probrat anebo získat kontakt na potřebné odborníky. Přinejmenším bychom tam měli najít podporu a povzbuzení.