kaminky23Ať namáhám svou paměť sebevíc, neumím přesně určit období, kdy mě kluci začali zajímat. Jasnější signály se ale objevily v prvních dvou letech na osmiletém gymnáziu. Začal jsem nějak chápat, že nejenom holky mohou být pěkné, ale že i někteří kluci jsou hezcí a těm, kteří se mi líbili, jsem se samozřejmě snažil být nablízku.

S postupující pubertou se můj zájem o kluky prohluboval (i dnes si umím vybavit všechny ty „hezounky", na kterých jsem mohl oči nechat). Myslím, že někdy kolem 13. až 14. roku jsem si uvědomil a přiznal, že můj zájem o kluky se projevuje i v mojí sexualitě. Považoval jsem to ale spíš za určitý druh zvídavosti než za cokoli jiného. Asi tak v 15 jsem ale pochopil, že tak jednoduché to nebude. Našel jsem si sám pro sebe kompromisní vysvětlení – jsem bisexuál, ale „samozřejmě" víc na holky. Definoval jsem si to heslem: „Budu hledat holky a chodit s holkama, ale kdyby se náhodou objevil nějaký kluk, který by mě chtěl, tak se bránit nebudu."

Řekl bych, že obecně v 15 pro mě začalo nové období. Do té doby jsem byl vcelku normální puberťák, který zas tak v ničem příliš nevynikal (snad až na relativně dobré výsledky ve škole), s kamarády a kamarádkami jsme tehdy prožívali hippies období a naším největším problémem bylo akorát to, kdy znovu půjdeme do čajovny nebo na nějaký koncert. A já začal pociťovat, že je to nějak málo. Postupně jsem rozšiřoval množství svých zájmů a aktivit, k tomu se přidaly různé brigády a práce. Čím starší jsem byl, tím víc jsem se toho snažil zvládat, byl jsem tak trochu workoholik. Tím se nechci nějak chlubit, uvádím to proto, že to byl docela podstatný moment v mém osobním životě. Na pozadí toho všeho se ve mně odehrával velký souboj. Občas jsem si začal něco s nějakou holkou a pak to zase rychle skončil, ale bylo to čím dál víc absurdní. Na jednu stranu jsem chtěl být s někým, koho bych mohl mít rád, ale zároveň mi případný zájem holek byl čím dál víc nepříjemný. Vnitřně jsem totiž toužil jenom po klucích.

Mým největším nepřítelem se stala vlastní ambicióznost. Neuměl jsem se vyrovnat s tím, proč zrovna já bych měl být gay, buzerant, teplý... Byl jsem svázaný předsudky a vnitřními obavami. Absolutně jsem se nebyl ochotný identifikovat s tou karikaturou gaye, která je ve společnosti všeobecně přítomná, a zároveň jsem podvědomě věděl, že jsem homosexuál a že to nejde změnit. Žádné jiné gaye jsem neznal (nebo jsem si myslel, že neznám) a byl jsem přesvědčený, že jako gay nemám šanci nikdy ve společnosti uspět. V životě homosexuála jsem neviděl žádnou perspektivu. Rozhodl jsem se svou orientaci ignorovat a začal jsem na sobě co nejvíc makat, abych všem dokázal, že se mnou musí počítat. Proto jsem najednou začal chovat jako workoholik. Mělo to jednu „výhodu" - čím víc jsem měl práce a povinností, tím méně jsem měl času přemýšlet sám nad sebou.

Můj život se rozdvojil. Ačkoliv jsem se byl navenek na holky, chodil jsem na XChatu do místností pro gaye (a na spoustu jiných webových stránek, které raději ani nebudu jmenovat :-P ) a časem jsem si založil i profil na iBoys. Do toho jsem začal docela často pít (a když už jsem pil, tak zasádně tvrdý alkohol a na doraz) a přátelit se s lidmi, kteří měli velmi kladný vztah ke drogám všeho druhu. Obojí jsem před většinou lidí tajil. Toto rozdvojení vyvrcholilo, když mi bylo 18 let. Z vnějšího pohledu jsem vypadal jako šťastný kluk – měl jsem dlouhodobý vztah se svou přítelkyní a byl jsem vcelku hodně úspěšný student. Vnitřně jsem byl úplná troska. Denně jsem se topil v depresích, své přítelkyni jsem se vyhýbal, nebyl jsem schopný se vyrovnat s tím, kdo jsem. Byl jsem taky úplně na dně z myšlenky, že jako gay nebudu mít děti, což bylo dost iracionální, protože nemám malé děti rád. A hlavně jsem se bál, že když se někomu přiznám, tak si mě okamžitě zaškatulkuje, změní na mě názor a bude nadále všechno, co udělám, i to, co jsem udělal, posuzovat jenom optikou mé orientace.

Překonat to všechno mi trvalo docela dlouho a pomohlo mi hned několik věcí. Zaprvé dostatek veřejně dostupných informací, jak o homosexualitě a coming outu, tak o gay osobnostech. Díky tomu jsem si uvědomil, že se člověk svých snů a ambicí rozhodně nemusí vzdávat jenom kvůli tomu, že má homosexuální orientaci. Taky jsem zjistil, že gayové jsou i v mém okolí – někteří výborní učitelé u nás na gymnáziu, studenti od nás ze školy, známí apod. a jsou to úplně normální lidé. A zároveň jsem se několika cílenými diskuzemi ujistil, že moji přátelé jsou tolerantní a liberální a že proti gayům nic nemají.

Můj coming out začal tím, že jsem na iBoysu napsal kamarádovi, kterého jsem znal už z dřívějška a jehož profil jsem tam objevil. Ten mi dodal odvahu pokračovat. Rozešel jsem se svou přítelkyní (způsobem, na který nejsem zrovna hrdý a za který jsem si jí později, když jsem jí pověděl o pravém důvodu rozchodu, mnohokrát omluvil) a ještě ten den jsem o své orientaci řekl prvnímu heterosexuálnímu kamarádovi. V první chvíli si myslel, že si z něj dělám legraci, ale pak pochopil, že ne a vzal to úplně v pohodě. Dva týdny na to jsem to řekl dalšímu blízkému kamarádovi. Ten se pro změnu obával, jestli náhodou nejsem zamilovaný do něj. Když jsem ho se smíchem ujistil, že vážně není můj typ, úplně ho to uklidnilo, a pak už s mou orientací neměl žádný problém.

Postupně jsem okruh přátel, kteří to o mě ví, rozšiřoval, dnes to ví skoro všichni. Během maturitního večírku jsem to řekl dokonce i své bývalé třídní profesorce. Nikdy jsem se nesetkal s negativní reakcí nebo nepochopením. Po coming outu jsem se stal mnohem vyrovnanějším a šťastnějším člověkem, úplně jsem odboural své dřívější depresivní stavy. Zároveň jsem začal žít mnohem otevřenější život, už jsem si nemusel dávat pozor v každé větě na to, co řeknu, abych náhodou něco nevyzradil.

V mém okolí to tedy věděli už takřka všichni až na jednu výjimku a tou byla moje rodina. Musím říct, že s tím, abych to doma řekl, jsem rozhodně nespěchal (od chvíle, kdy jsem to řekl prvním přátelům, uběhly dva roky). Moc se mi do toho nechtělo i proto, že jsem se doma nikdy s ničím příliš nesvěřoval a představa toho rozhovoru mi tedy přišla dost divná. Ale už jsem neměl chuť se dál vymlouvat. První jsem to řekl svojí sestře. Ta to vzala úplně v pohodě, řekla mi, že ji to vlastně moc nepřekvapuje a že je ráda, že to ví z rodiny první. O pár dní později následoval rozhovor s mamkou. Ona odjížděla slavit Silvestr k sestře (se kterou jsem byl domluvený, že ji bude případně uklidňovat, kdyby to nevzala příliš dobře) a já odjížděl na chatu s přítelem. Zapnul jsem si notebook a poprosil jsem ji, jestli by mohla jít za mnou, a řekl jsem jí: „Chtěl bych ti ukázat někoho, s kým na tu chatu pojedu." A ukázal jsem jí fotky svého přítele. Ona se celkem logicky zeptala: „Kdo to je?" Já se nadechl a odpověděl: „Můj přítel." Bál jsem se nějakých velkých emocionálních reakcí, ale ona se jen usmála a prohlásila: „A víš, že jsem si myslela, že máš přítele, a ne přítelkyni." Pak se samozřejmě zeptala na to, jak se jmenuje, odkud je, kolik mu je let, prostě na všechny ty detaily, co maminky zpravidla zajímají, a na závěr našeho rozhovoru mě ujistila, že s mou orientací nemá ani ten nejmenší problém.

Tak to je můj příběh. Dnes je mi 20 let, studuji na univerzitě a žiju celkem spokojený život. Má orientace, která mě dřív tížila jako balvan, je dnes jen malý kamínek v mozaice mého života. A tak bych si na závěr vypůjčil heslo americké kampaně na podporu náctiletých gayů: „Trust me - it gets better!"

Kuba