kaminky12...nebo spíš zrnko písku.

Všudypřítomný pocit, že jsem jiný, mě doprovázel už odmalička, o to to bylo možná všechno těžší, ale nutno uznat, že jsem ještě pořád dopadl o dost lépe než ti, kteří ten malý krůček k sebepoznání učinili v pozdějších letech a pak po mnoha letech manželství jen zírali na život, který jim proklouzl mezi prsty.

Ale... je snad příliš brzy dělat závěry.

Jmenuji se Honza a mezi moje „odchylky od normálu" mimo jiné patří i homosexualita. Náklonnost k osobám stejného pohlaví jsem pociťoval odjakživa, ale cíleně ji u sebe vypozorovat a nazvat věc pravými pojmy se mi podařilo teprve před dvěma nebo třemi lety, ale tehdy mi to samozřejmě jako moc velká výhra nepřipadalo. Podle výrazu okolního světa jsem totiž brzy usoudil, že moje odlišnost zřejmě není příliš žádoucí a že by nebylo moc moudré se o ní někomu zmiňovat.

Tohle introvertní pojetí mě ale naštěstí krátce na to opustilo díky spoustě nových informací, které jsem si ze zvědavosti opatřil a které mě přivedly na myšlenky, že je zbytečné připadat si méněcenný kvůli tomu, s čím mohou druzí bez problémů šťastně žít. Od té doby se opravdu můj postoj k homosexualitě i ke mně samému značně zlepšil. Došlo mi, že by přeci měl být někdo, kdo by věděl, jaký jsem, a měl by pro to pochopení.

Vůbec první, kdo se o mojí orientaci dozvěděl, byl můj spolužák Jirka. Neznali jsme se sice ani rok - tou dobou jsem začínal na střední škole, ale noví, přátelští lidé mi dodali odvahu. Vyzrazení svého malého tajemství Jirkovi jsem vůbec neplánoval předem, on to ze mě totiž doslova vypáčil na jedné školní exkurzi. Nevím, jak se mu to povedlo, ale po asi dvouhodinovém rozhovoru jsem mu všechno vyklopil. Bylo vidět, že neví, jak má reagovat, řekl mi, že nikoho takového nezná. I tak mě ale mile překvapilo, s jakým klidem to přijal, určitě to pro něj byl trochu šok. A pro mě velká úleva.

Pak byla na řadě matka, protože moment, kdy se doznám právě jí, jsem považoval za jistý druh osobního vítězství. Dlouho jsem váhal, připadalo mi, že těžší úkol snad přede mnou stát nikdy nebude (otce nemám). Ale přece jsem se odhodlal. Jednoho letního odpoledne jsem za ní přišel a (matky tuhle schopnost zkrátka mají) ona poznala, že se něco děje. A ono se vážně dělo - připadalo mi fér, aby to o mně věděla. Trvalo mi to nějakou dobu, ale nakonec jsem jí prostě řekl, že jsem na kluky.

Žádná přehnaná reakce naštěstí nenásledovala, zkrátka se jen zeptala, jestli si tím jsem jistý, a chápavě uznala, že se s tím nedá nic dělat. A to bylo všechno. Žádný obrovský balvan, co by mi spadl ze srdce, žádné zásadní prolomení pomyslných bariér, žádný dramatický obrat. Prostě jen bylo o jednu osobu, která to vzala na vědomí, víc. Byl jsem přirozeně rád, že to mám za sebou, ale došlo mi, že jsem to celé trochu přecenil.

Věděl jsem, že mamka, Jirka a dalších pár lidí, kterým jsem to řekl, by se za mě postavili, kdyby bylo třeba a že mám jejich plnou podporu, ale ...tím to nekončí. Jsem teprve na začátku poznávání sebe samého a bude to ještě spousta práce, ale věřte, že to jde mnohem líp, když máte kolem sebe tolik skvělých lidí, kteří jsou ochotni Vám pomoci - nejen s coming-outem.

H.