kaminky12To máte tak. Jednoho rána se probudíte a víte to, zříte svoji skutečnou orientaci. Bohužel toto není běžná praxe. A ani já nejsem výjimkou. Jaké bylo moje řekněme sebeuvědomění toho, kdo jsem? Postupné a několikrát dosti bolestné. Kdo jsem, nevím zcela přesně dosud. Znám svoji orientaci, ztrácím se však v sobě jako v člověku. Ale to sem nepatří.

Když se dnes ohlédnu zpátky, uvědomuji si nevědomou náklonnost k dívkám již na základní škole. Tu jsem ale postřehla až později, když jsem pátrala po prvních náznacích své orientace. První vědomé přiznání si, že jsem lesba (tohle slovo mi dlouho nešlo na jazyk, zdálo se mi příliš tvrdé a hrubé), přišlo v prváku na gymplu. Co dělat, když ke všemu chodíte do dívčí třídy! Všechny spolužačky se bavily o klucích, ale mě tohle téma nebralo. Víc mě zajímala moje spolužačka, jejíž jediný dotek ve mně vyvolal hotovou bouři citů. Ale zkuste se někomu stejného pohlaví (který je hetero a má kluka) svěřit, že ho máte rádi!

Když jsem si byla svojí orientací jista, potřebovala jsem si o tom s někým promluvit, to mi zůstalo, potřeba věci rozebírat, hledat podstatu, smysl. Jediný, kdo připadal v úvahu, byla moje dříve učitelka ze základní školy a dnes velice dobrá kamarádka. Jí vděčím za svůj postoj nejen k sobě, ale i k ostatním, pomohla mi svým pochopením a vstřícným postojem.

Takže moje studentská léta na gymnáziu byla ve znamení permanentní společnosti třiceti holek (a hezkých). Samozřejmě, že to jednou muselo prasknout, protože moje náklonnost ke zmíněné spolužačce asi byla pro okolí, pro tu vnímavější část, zřetelná. Moje "odhalení" ve třídě v podstatě proběhlo bez mého vědomí. Ptáte se jak? Dejte dohromady oslavu narozenin, alkohol, osobu svého zájmu v náručí hocha a jednu rádoby kamarádku, vše smíchejte a výsledkem je, že vás rádoby kamarádka "práskne" celé třídě. Mohu s klidem říci, že jsem měla a stále mám skvělé kamarádky, jež to vzaly jako samozřejmost a dodnes s nimi ráda na tohle téma vtipkuji.

Jednu věc mohu říci naprosto bez pochyb - nikdy bych neměnila. Mám pocit, že si mě moje orientace sama vybrala a že mi byla souzena osudem. Nikdy jsem se nezabývala tím, zda je to normální; pro mě to bylo samozřejmé. A dosud je.

Verča