kaminky21Nemůžu říct, že by můj život byl nějak výjimečný, či jinak se odlišující od většiny lidiček. Snad jedině v tom, že v brzkém věku dospívání jsem zjistil, že místo dívek a žen se mi líbí kamarádi. V této době jsem stále raději vyhledával společnost kamarádů, přátel. A to ve většině mužského pohlaví.

Holky mi nic moc neříkali a jejich společnost jsem nevyhledával. Nejdříve jsem byl přesvědčený, že být s klukama je normální, patří to ke kamarádství. Jenomže stále víc mne kluci zajímali i intimně. Tento fakt jsem dost dobře nemohl pochopit a těžko jsem se s tím vyrovnával. Ona ani tehdejší doba nebyla příhodná k tomu, aby se o takové věci mluvilo. Dalším problémem, který mi celou věc znesnadňoval, byla i ta skutečnost, že jsem žil na menším okresním městě.

Bylo to v letech kdy se moc o lásce mezi muži nemluvilo. Obecné klišé o gayích bylo, že jsou to uřvaní, vykroucení kluci a muži, kteří se oblékají do ženských šatů a malují se. Nějaké informace o tom, že spolu tito kluci nejen chodí, ale i žijí a vedou normální život, to se v té době moc nevedly.

Přesto se mi přece jen podařilo do některých tajů proniknout a leccos se i naučit. A tak šel život dál, já dále zkoumal neprozkoumané a rád trhal ovoce zakázané. Avšak všudypřítomný strach z toho, že dělám něco špatného, že kdyby to o mne někdo zjistil, mne vedl k tomu, že jsem se pokoušel zapadnout do obecné společnosti. Pokoušel jsem si najít holku, po vojně nastoupil do zaměstnání a začínal žít tzv. normální život mladého kluka v tehdejší „řádné" společnosti. Jako spousta z Vás jsem musel prožít doby prvních lásek, prvních sexuálních zkušeností a prvních zamilování a zklamání. Je to asi normální způsob života. Potom přišla vojna a zaměstnání ve kterém jsem musel ještě více tajit co opravdu cítím.

A to bylo asi mé nejhezčí a zároveň nejhorší období. Začal jsem sloužit u policie. Představa, že bych se v té době přiznal, že jsem na kluky, že se mi kluci líbí, byla nemyslitelná. Celková nálada ve společnosti, obecná představa o tom, že policista je tvrdý chlap, to že jsem sloužil na okresním městě, to vše mi bránilo se přiznat k tomu, kdo ve skutečnosti jsem, jaký jsem. To vše bylo podmíněno velikým strachem z prozrazení.

A abych ze sebe nějakým způsobem dostal to co jsem cítil, to co jsem ve svých představách prožíval, začal jsem se pokoušet psát povídky a příběhy. Stále častěji se v mých příbězích objevovala láska mezi kluky. Stále odvážněji jsem své představy o takové lásce, po které jsem jen toužil, ale bál se ji prožívat, začal dávat na papír a tak alespoň ve své fantazii prožíval to co jsem normálně nemohl.

V 25 letech se v mém životě udála taková zvláštní událost, která na čas změnila můj život. Kamarád, kolega z práce měl kamarádku, která se ocitla bez střechy nad hlavou. A tak hlavička moudrá usoudil společně se svou manželkou, že kluk v 25 letech nemůže přece žít sám, tak to navlíkli tak, že mi jejich kamarádku dohodili ke mně na podnájem. Dnes už vím, že to byla záminka.

Z počátku jsem z toho nadšený nebyl, představa, že se vzdám svého soukromí a ještě kvůli holce, se mi příčila. Ale Martina byla moc fajn holka. Brzy se z nás stali přátelé a odtamtud byl jen krůček k tomu, že jsme spolu začali žít i jako partneři.

Tedy ne, že bych se „vyléčil" ze své homosexuality, to ne, ale asi i díky tomu, že jsem byl dlouho sám, že Martina byla skvělý človíček, to vše společně s tím, že jsem mohl na veřejnosti vystupovat jako normální kluk, který nemusel žít se strachem z prozrazení, že je jiný, způsobilo, že jsem do toho šel.

Snad jsem i z počátku věřil, že dokážu žít s holkou plnohodnotný vztah. Prvních několik měsíců to opravdu šlo a já si blahopřál k tomu všemu štěstí. Jenomže ... . Člověk asi nemá dělat něco, co mu není vlastní. Postupem času jsem začal pociťovat, že stejně toužím po lásce kluka. Nešlo jen o sex i když i ten tam hrál roli, ale vždy jsem toužil po plnohodnotném vztahu. A ten jsem chtěl žít s klukem. V té době došlo k tomu, že mne jmenovali šéfem oddělení policie, kde jsem sloužil. Nejmladší vedoucí policejního oddělení v republice. Tudíž nepřicházelo v úvahu, abych vyšel na světlo s tím, jak to se mnou ve skutečnosti je.

Ve vztahu s Martinou to začalo skřípat. Snažil jsem se být více v práci, než doma, hledal jsem každou záminku, abych se vyhnul nějakým intimnostem s ní. Začal jsem stále více pociťovat důsledek mého dvojího života. Ne, že bych v té době vyhledával potajmu nějaké pletky s klukama. Ale uvnitř jsem se trápil. Začínal jsem být podrážděnější a z našeho vztahu se stále více vytrácela ta pohoda, která tam vládla těch několik prvních měsíců. Napadalo mne mnohé, ale nikdy jsem si nepřipustil to nejjednodušší řešení. Přiznání. Zase ten strach. Strach z prozrazení, z toho, že přijdu o práci, o přátelé, strach, že ublížím Martině (jako bych ji svým chováním už dávno neubližoval)

Nevím, jak by to vše dopadlo, ale zachránilo mne, že mne odveleli. Převeleli mne služebně 150 km od současného domova. Začal jsem tam bydlet na ubytovně, dělal práci, která mne bavila a domů k Martině jsem se díky tomu, že jsem byl jediný inspekční důstojník na okrese, dostal tak jednou za měsíc. To mi zbaběle vyhovovalo.

Je jasné, že to takto dlouho fungovat nemohlo. Já však nevěděl kudy kam. Vztah na dálku s Martinou mi vyhovoval, ale věděl jsem, že ubližuji jí i sobě. Ale hlavně jí. Ona to vyřešila radikálně. Za rok se přistěhovala za mnou a pronajali jsme si byt. A to vše, před čím jsem utekl před rokem, začalo nanovo.

Jenže čím jsem byl starší a čím více jsem zjišťoval, že takový způsob života nemá cenu, rozhodl jsem se vyřešit celou věc radikálně. Ve svých 29 letech jsem prodělal svůj coming out. Nejdříve jsem od Martiny sprostě utekl a asi po měsíci jsem jí řekl pravdu, kdo opravdu jsem. Stálo mne to hodně nervů a musel jsem vynaložit velkou odvahu podpořenou asi litrem bílého vína.

Do dneska nezapomenu na její reakci. Seděli jsme u mne na ubytovně, kam jsem od Martiny utekl a já posilněn vínem jsem jí řekl, že jsem bídák, že jsem jí lhal a moc ublížil. Že mne to mrzí, ale že jsem na kluky a zda by mi mohla odpustit ty ztracené roky života, které mi věnovala.

Čekal jsem, že vybuchne, nastartuje hysterický řev, nebo pláč. Nic z toho. Nejdříve se na mne překvapeně podívala, potom se mne zeptala, jestli ji nelžu, jestli v tom není nijaká jiná holka a když jsem ji ujistil, že ne, začala se upřímně smát.

Její první slova zněla: „Ty jsi hloupoučký, proč jsi mi to neřekl dávno? Musel si se přece tolik trápit".

Byl jsem v šoku. Seděl jsem tam a brečel. Věděl jsem, jak moc jsem ji ubližoval svou lží, svým strachem a ona místo, aby mne zavrhla a já nevím co, tak reagovala takto.

Nakonec jsme spolu ještě přes rok zůstali bydlet. Jako kamarádi a přátelé jsme do dnes. Dodala mi mnoho odvahy. Díky ní jsem dokázal v 29 letech říci pravdu své matce, svému otčímovi, jejichž reakce byla také skvělá. Reagovali asi těmito slovy: „Ty si myslíš, že Tě nyní máme méně rádi?"

A díky těmto lidem jsem zjistil, že ten všudypřítomný a věčný strach z mého prozrazení byl v mnoha případech úplně zbytečný. U lidí o kterých jsem byl přesvědčen, že mne úplně zatratí, znesvětí a já ještě nevím co, až jim řeknu, že jsem gay, jsem zjistil, že mi nakonec nejvíc pomohli. A to mluvím jak o kamarádech, tak o rodině a podobně. A naopak lidi, kterým jsem věřil, se najednou obrátili a dneska mne neznají, nebo nechtějí znát. Jenomže u těchto lidí vím, že mi za to nestojí. Od té doby jsem o tom, jak to se mnou je, řekl lidem na kterých mi záleželo a záleží. Do světa to nevytrubuji, ale kdo se zeptá, tomu to netajím.

A tak jsem v 31 letech odešel žít do Prahy za svým přítelem se kterým jsme již 3 roky. Konečně jsem si splnil sen po kterém jsem toužil a žiji život, který jsem si do té doby vysníval pouze ve svých povídkách a novelách. Nelituji toho a věřím, že ani nebudu.

Saša NOVÝ