kaminky25Když se dnes ohlížím zpět na má léta dospívání a uvědomování si, kdo vlastně jsem, tak bych zkonstatoval, že až zas taková hrůza to nebyla. Byla zde důležitá pomoc přátel, rodiny, ale také odborné literatury a osvěty, které hrály neméně podstatnou roli. Toto vše mi usnadnilo můj proces coming outu.

To, že jsem gay, mi začalo docházet ve dvanáctém až třináctém roku věku, kdy jsem začal pociťovat náklonnost k mužům. Nevědomky jsem se o ně začal trochu víc zajímat než o ženy. Pěkní muži v časopisech, televizi, to mě znejisťovalo v otázce, co se to se mnou děje. Stále se to stupňovalo a já se začal dovídat více o pojmu homosexuality. Literatury bylo málo, ale sehnat se dala.

V této první fázi, hledání odpovědí, kdo jsem a co to vlastně znamená, jsem se snažil všemožně zakrýt nějakou tu odlišnost, která by mohla být okolí nápadná. Asi se to však nedařilo a nohy v mém úsilí mi podkopávali lidi z vedlejší třídy, kteří mě neustále označovali za teplouše, buzeranta apod. Tím spíše jsem se stáhnul do sebe a choval se tak maskulinně, jak to jen šlo. Říkal jsem si, že se ožením, a pak se to nějak spraví. Že se stanu "normálním" člověkem.

Mým jediným snem bylo gymnázium, kde by přece jen byli "inteligentnější" lidé než na základce. To bylo motivem, a já se na ten gympl dostal. V této době jsem už věděl, že jsem gay. Už jsem si vědomě nenamlouval, že se to ještě změní a já se mávnutím kouzelného proutku stanu heterosexuálem. Věděl jsem, že už budu takový do konce života. Tím spíš mě to utvrdilo, že se nesmím prozradit v nové třídě. Vlastně to byl nejtěžší úsek mého dosavadního života. Žil jsem takříkajíc dvojím životem. Na jedné straně jsem hrál "divadlo" na spolužáky a okolí, na straně druhé jsem se bláznivě zamiloval do spolužáka, což mě dostávalo do hlubokých depresí. Nevěděl jsem, jak z toho ven. Nedalo se to vydržet. Bylo to jako zlý sen. A osobností, která mi pomohla k začátku coming outu byl George Michael, který se veřejně přiznal ke své homosexualitě. Dalo mi to impuls svěřit se nejlepší kamarádce. Vzpomínám na to, jako by to bylo včera. Hrozně jsem se styděl, hlas se mi třásl a já nevěděl, jak to všechno přijme. Byl jsem z toho totálně vyřízený. Výsledek byl perfektní a mně to dalo sílu otevírat se dalším a dalším lidem. Dnes bych už ani nespočítal, kolik lidí to o mně ví.

Jedna stránka věci byli přátelé; to nejtěžší mě však stále čekalo - rodiče. Mám je moc rád a nechtěl jsem je nějak ranit. Ale krátce po mých osmnáctinách přišla rozjařená maminka a zeptala se: "Míro, seš ty vlastně vůbec na ženský?" "Chceš to opravdu vědět?" zeptal jsem se opatrně. "No jasně!" "Nejsem!" Šok, slzy, sebeobviňování, nedostatek informací - proběhlo to asi jako u všech rodičů, kteří byli tímto zjištěním překvapení. Na druhou stranu, tatínek to vzal s poklidem: "Vždyť se zas tak něco hroznýho nestalo!!!"

Tím byl vlastně můj coming out skoro skončen. Dovršil se až tady v Brně, kde i okolí pomalu ale jistě ví, že jsem gay a mám svého přítele. Když si čtu ty smutné příběhy kluků a holek, které rodiče vyhodili z domu nebo si kvůli tomu provedli něco ošklivého, tak musím konstatovat, že jsem měl štěstí na rodiče, přátele a lidi kolem sebe.

Míra